Fate_Weaver (37/187/85)

III.1. Tajemné kvítí
Jako tvor zrozený a žijící v lese, dýchám s každým stromem v něm a vím, co se kde odehrává. Stromy si šuměním listů mezi sebou řeknou vše a jen tvorové narození mezi těmito vysokými svědky času dokážou porozumět. Toho dne jsem si jen tak bezcílně vykračoval, když jsem zjistil, že jsem dávno vyšel z nejhlubších zákoutí lesa a nedaleko lesní hranice přecházela v lidské polnosti. Zaslechl jsem něco nepřirozeného, zvuk nepatřící do lesní harmonie. Byl to dívčí zpěv. Nám víly také zpívají, ale lidský hlas je jiný, pro nás cizí, něčím mě však přitahoval. Naše štěstí je, že lidské plémě je tak slepé vůči svému okolí…nezpozorovala mě ani jednou. Nesla si dřevěný košíček a prozpěvovala si něco o jejím milém. Lesní plody nesbírala, jak to někteří lidé dělávají. Košíčkem mávala a pokračovala hloub do lesa. Šla poměrně sebejistě, což mě udivovalo, poněvadž mířila do končin, z nichž se snadno nevychází. Hvozd se uzavře a cesta rychle mizí. Kde před chvílí lidská noha otiskla stopu svou, již není po ničem památky. Krajina lesní se rychle mění a málokterý tvor mimo náš svět si to uvědomuje. Čím hlouběji se člověk dostane, tím víc je následně ztracen…pokud není výjimečný… „Takže i sem, k našemu jezírku by mohl člověk dojít?“ podivil se gryf.
„Ano, ale žádný to nikdy nedokázal… Jak říkám, lidé jsou až příliš zahledění do sebe, aby mohli vnímat vše, co se jim odehrává před očima…“
Náhle se zastavila a ve mně se zrodil pocit nejistoty. Obával jsem se jejího pohledu, ale neotočila se. Místo toho zaklekla a otrhávala byliny, jež rostly na malé skalce. Nechápal jsem její jednání. Vím, že některé rostliny jsou velice mocné, ale ona otrhávala jednu z nejnebezpečnějších. „Co tím sleduje?“ v duchu jsem se ptal a nedalo mi to. Musel jsem ji sledovat i na cestě zpět. Lidé jsou zvláštní, nejspíš je, gryfe, nikdy nepochopíme. Přesto pozorovat je a sledovat…to je ohromně vzrušující…pokračoval jsem potichu za ní a poslouchal její zamilovanou píseň. Zašla do staré, dlouho nikým neopravené chalupy, stojící na samotě při okraji lesa. V ní žila jedna stará žena, o které si šeptali ptáci i stromy. Byla totiž jedním z nás, znala les, narodila se v něm, vyrostla a i zestárla. Znalá všemožných bylin, zaříkávání a uctívačka přírodních duchů…jako malá totiž…ne, to je jiný příběh, ten si nechám na jiné naše setkání. Zpátky k dívce. Předala stařeně byliny se slovy: „Pomůže to?“
„Chceš-li to tak usilovně, pomůže to. Nikdy však s Tebou Tvůj vyvolený nebude dobrovolně.“ dala kvítí do hmoždíře.
„Ale bude se mnou ne?“ ozvala se i naléhavost v jejím hlase.
„Ano i ne…“ zamračila se stařena a přilila vonného oleje.
„Jak to myslíš?“
„Nechej mě domluvit, dcerko. Bude s Tebou tělesně, však ztratí část své duše. Svou svobodnou volbu. Připravíš ho o ní touto mastí. Bude se Tě držet, nikdy ale dobrovolně. Stojí Ti to za to? Pro svůj šťastný život obětovat život něčí jiný.“
A než svůj hluboký proslov dokončila, podávala dívce lahvičku s růžovou tinkturou. Volba byla na ní a já uviděl v jejích očích záblesk strachu. Tolik toužila, plná chtíče. Častovala se před stařenou slovy, že je čistá! Ale v očích to nebyla pravda. Věděla to jak ona, tak i já. Stařeně poděkovala a rozeběhla se z lesa pryč. Nedovolil jsem si vykročit za ní. Nemůžu se ztratit v oblacích jako Ty, drahý příteli. Avšak mohu vyprávět dál. Ona dívka byla vábená lesní silou, jíž využila, zpět, aby splatila veškeré své hříšné myšlenky a i činy.
Jednou, kdy slunce hřálo opravdu hodně, uviděl jsem ji zas. Seděla u potůčku, lahvičku s tinkturou držela v ruce a plakala. „Jsem počestné děvče. Čisté jako kapky ranní rosy. Mohu já provést něco takového?“ Moc dobře víš, gryfe, že čistí tvorové, jako jsme my jednorožci, takhle nepřemýšlíme. Prostě tací jsme a ona rozhodně nebyla. Nechápu z jakého pohnutí mysli na tom všem trvala…lahvičku otevřela a vylila ji do vody a na hladině se na okamžik objevily bělorůžové květy následně odplavené proudem vody nenávratně pryč. „Nejsem sice šťastná, ale za to neposkvrněná hříchem!“ „Děvče zlaté, ale i takové myšlenky jsou hřích…“ chtělo se mi říct, avšak nakonec se celá tato věta odehrála jen v mé mysli. Odešla z lesa opět s pláčem. Zvláštní, tihle lidé…
Dnem i nocí na něj nepřestávala myslet. Poznal jsem to v další den, či spíše v noc, co po dni následovala. Les ji opět přivábil, aby objímala jeden z menších stromů a prosila o odpuštění. Chtíč ji spaloval jako oheň ničící vše plamennými jazyky. To nebyla láska, gryfe, my víme, co to je. Náš svět je plný harmonie a lásky a ona neměla tušení, co to je. Vše byla jen příliš velká spalující touha. Jak může někdo takhle podlehnout? Jak je možné, že se lidé nedokážou ovládnout? „Protože jsme lidé!“ ozvalo se zpoza stromu. Nyní šokovaní hledí jednorožec a gryf ke stromu, kde stojí mladý lesník.
„Není možné.“ udivuje se gryf.
„Říkal jsem to, milý gryfe, že to možné je…“ otočil se a promluví k nezvanému hostu: „Vítej, člověče, co tu pohledáváš?“
„Promiň velký jednorožče, že jsem skočil do Tvého vyprávění, ale nemohl jsem už nadále poslouchat. Mé srdce bylo rychlejší než můj rozum… Omlouvám se. Hluboce se omlouvám.“
„Mám pro Tebe nabídku, člověče. Dovyprávím svůj příběh, ale za cenu toho, že i Ty nám pak povíš jeden. Ale pozor! Rádi bychom oba pochopili, proč se lidé chováte tak zvláštně. O tom budiž Tvé vyprávění!“
Gryf se podívá do jednorožcových očí… „Správně. Dostal-li jsi se až jsem, dokážeš i tohle!“
Poutník se najednou zatáhne do sebe.
„Dobrá tedy!“ odpovídá po pár vteřinách. „Vaši nabídku přijímám. Nuže jednorožče, co bylo s dívkou dál?“
„Správně, ta dívka!“ přitakal mu gryf.

III.2. Hořkost slaných slz
Chodila do lesa plakat čím dál častěji. Utápěla se ve svém žalu, jako kdyby nedosáhla na dno hlubokého jezera, do něhož se rozhodla vstoupit. Inu, špatná volba! Však nadešel ještě jeden moment v našem vyprávění. Stařena z chaloupky nalezla uplakanou dívku o půlnoci za úplňku a za ruku si ji odvedla k sobě. Pokoušela se zachránit nezachranitelné. Dívka neodpovídala na její otázky. Nechtěla se ani napít. Jen hleděla nezúčastněným pohledem z okna ven. Díky svému „čistému“ chtíči přišla o rozum. Ne, není možné pouze mluvit. Tvorové tací jsou a pak jsou tu lidé, kteří zkrátka o všem mluví.
„Přál sis někdy, jednorožče?“
„Ne! Proč bych měl?“ podiví se jednorožec a podívá se na lesníka.
„Nepřerušuj!“ napomene lesníka gryf. „A Ty pokračuj!“
Kolo se pomalu začalo roztáčet. Stařena vodila dívku po lese a zkoušela na ní veškeré své umění. Nic nezabíralo. Kořeny vytržené z matky země za úplňku, ani byliny natrhané po spadu ranní rosy. Ba ani kámen vytažený ze dna Černého jezera na hruď přiložený. Baba přemýšlela nad novým a novým lékem a dívka se houpala na dřevěné židličce a dívala se z okna ven. Přesto pokud byste se jí podívali do očí, nebyla v nich. Už ani neplakala. Jakoby se utopila. Stařena sic ji vytáhla, život už její tělo nemělo. V tu chvíli kořenářku napadla ještě jedna možnost. Vydala se s dívkou do lesa, aby nalezla mne, nebo jiného mého druhu. Nemohl jsem se jim oběma ukázat, ani jiný jednorožec nemohl. Ta dívka nás nesměla vidět, nepatřila k lesu.
Mastičkářka to moc dobře věděla, ale nechtěla odevzdané tělo s bloudící duší nechávat samotné. Čekala na naší pasece, o které neví žádný jiný člověk a volala někoho z našeho druhu. Věděl jsem moc dobře, že nejsem jediný sledující dvě osoby. Stálo nás tam mnoho, ale nesmíme. Zákon hvozdu je nepřekonatelný. Stařenka klečela na kolenou a milosrdně prosila. Ukápla jí nejedna slza na zem. Luh ví, proč tak jedná.
Den za dnem nenacházela jinou možnost. Rozhodla se nechat dívku o samotě a vydat se do lesa. Prošla mnohá zákoutí, přešla mýtiny a lesní vodopády, až došla na naší paseku. S první hvězdou na obloze k ní přišli tři našeho druhu. Nechtěl jsem do toho zasahovat také. Nezdálo se mi to vhodné, když vím, koho se to týká. Pro mě osobně pykala dívka za svou domýšlivost. Ti tři nevěděli a stařena je prosila o radu… „Připomeň jí, že má pro co dýchat. Slzy odplavují v nás smutek. I my jednorožci dokážeme plakat. A neustále drží v rukou nejcennější z darů všech. Život. Připomeň jí to a odplavte její bolestivý kámen, co jí na prsou tíží, jako to dělá voda. Musíte ale najít tu správnou cestu jako dokáže voda rozemlít i obrovské skály, když si nalezne správné skuliny.“ Stařena poděkovala a vyrazila zpět. Nesledoval jsem ji. Mé tušení mě vedlo k Černému jezeru. Na skále stojící při protilehlém břehu stála ona dívka. Zahleděná do oblak. Nikdo nevěděl, kde její duše bloudí. Tělo její však cíle našlo na dně jezera.
Nebyla čistá! Čistý člověk by nepřipravil nikoho, dokonce ani sám sebe o něco tak vzácného, neuvěřitelného a dokonalého jako je život. Zasloužila si trest a hvozd se stal jejím katem.
„Vysvětlíš mi tohle jednání, člověče?“
Lesník posmutní. „Nevím, jestli tohle vysvětlit lze. Možná až dovyprávím…“