Fate_Weaver (37/187/85)

II.1. Královská kolébka
V jednom severním království, daleko za Modrými skalisky, žil král, který moc, možná až příliš, toužil po dědici trůnu. S královnou věřili v osud, jenž jim syna nechce dát. Jednou nad ránem se však před královským trůnem objevila stařena v otrhaných šedivých šatech a pronesla ke králi řeč o tajemné lesní studnici plnící lidem přání. Ještě téhož dne se král vydal na cestu, aby tu kouzelnou studni našel.
„Vidíš, jak je les mocný!“ skočil jednorožec gryfovi do vyprávění.
„Stejně mocný, jako vše kolem nás! A nepřerušuj, nebo se nic nedovíš!“
Po třech nocích úmorného hledání král zaklekl a počal se modlit k jemu vyvolenému Bohu. Čekal pomoc a nenacházel ji. Náhle propadl v pláč, ztratil veškerou královskou hrdost! Les před ním otevřel svá tajná místa a sluneční jas odrážející se ve vodní hladině na chvíli krále oslepil. Otřel slzy do svých kožených rukavic a vyběhl vstříc. Počal se studnou následující rozhovor: (Gryf si odkašle a začne mluvit dvěma hlasy – komicky jemným představující studnu a naopak neskutečně hrubým jakoby královským hlasem. Lesník má co dělat, aby se nesmál, ale chce vědět, co se bude dít dál.)
„Vítej králi, čeho si ode mě žádáš?“
„Přišel jsem s jedním osobním přáním…“
„Povídej králi, uvidíme, zda je to v mých silách.“
„Přál bych si syna!“
„Opravdu toužíš po synovi?“
„Ano, jako po ničem jiném na tomto světě!“
„Dobrá tedy, v tom případě mi ale musíš darovat něco, co Ti přijde jako nejcennější věc, kterou u sebe máš. Dej mi svůj meč, na který jsi tak hrdý, že jsi s ním skolil tisíce nepřátel a nechal jsi jeho rukojeť osázet drahými kameny, aby každý poznal, že je to meč královský.“
„Dobrá tedy, abys poznala, že má touha po synovi je opravdu nejsilnější, vzdám se mého královského meče. Co s ním mám udělat?“
„Ponoř jej pod hladinu a poslouchej, co musíš vykonat.
Král vytáhnul meč z pochvy a ponořil jej do vody.
„Až dorazíš na hrad, přikaž truhláři, aby pro Tebe vyrobil kolébku.“
Studna králi dala ještě mnoho příkazů a on ji pozorně poslouchal. Když pak dorazil na své sídlo, splnil všechny úkoly a očekával do vyřezané kolébky syna.
Touha v něm se stále zvyšovala a očekávání stále nechtěla být naplněna. Na královském trůně není lehké sedět pro člověka tak lpícího na věcech, co možná zajistí budoucnost jeho rodu, ale nenapomáhají království. Přesto brzy začalo královnino tělo získávat na objemu a král tušil, že ve svém lůně nosí budoucího potomka – zcela jistě syna!
„Lůno? Zajímavý volíš slovník…“
„Chci, aby mé vyprávění mělo úroveň. Jsem zvědav na Tebe! Zcela jistě to neodříkáš pěti slovy a budeš mě trápit tolika nadbytečnými slovy, jen abys zaslechl otázku, co bude dál…“
„Copak by se někdo tak hrdý jako Ty mohl tak poníženě ptát?“
„Nemohl, proto JÁ budu zticha! Tak mi do toho nemel!“
„Tohle Ti ještě rád připomenu.“
V ten slavný den dal král vyvěsit slavnostní praporce po celém hradě. Fanfáry troubily oslavně na cimbuří a celé město, co město, celé království se mělo dozvědět, že král má prvorozeného syna. Jak studna pravila, tak se stalo a milovaný syn usnul v dřevěné kolébce vyrobené přesně tak, aby se vše stalo podle králových nejsilnějších přáních.
Avšak lidé jsou zvláštní tvorové. Král získal, co si jeho srdce nejvíce přálo, přesto nyní toužil po nové výzvě – porobení si Kastaljanských plání, jež patřily Pánům Ohně. Všichni jej varovali, že s těmito mocnými čaroději si není radno zahrávat. Marně. Válka od počátku nevypadala pro království dobře. Všechny bitvy vedené Jeho Veličenstvem končily neuvěřitelnými ztrátami a lidé se ptali, kam zabloudila Štěstěna, pomáhající mu v dřívějších úspěších.
Král již neměl meč, připomínající jeho slavná vítězství. Obětoval ho pro syna. Šířilo se mezi lidmi a nakonec se tato zpráva dostala až před něho samotného. Byl to poslední „hřebík“ do jeho mysli, neboť i on už opět zatoužil po meči, jehož se musel vzdát. Ještě téhož večera opustil královnu se synem a potajmu odejel na svém oři hledat onu kouzelnou studni. Nalezl ji během chvíle. Promluvil na ni, ale neodpovídala mu. Pohlédl do hladiny a spatřil rukojeť. A…
„Blázen! Učiněný blázen“
Gryf se jen vážně zahledí na jednorožce.
A vytáhne jej. Bez odezvy, bez toho, aniž by se objevil jediný záblesk prokletí nad ním, odjíždí směrem k hradu, vládnout a vést vojska vstříc vítězné válce. Kdo by ve válce, v níž se začala obracet karta, sledoval kolébku, která začala černat? Kdo by vinil matku, kteráž po spatření tohoto moru na dřevě, nechala kolébku spálit?
„Gryfe, já mám strach!“
„Ano, Ty máš strach, protože víš, co je síla rozhněvaného Hvozdu! Ale oni? Žili si ve své nevědomosti, ve své pýše a den ode dne byla králova hrdost čím dál více falešnější. Však byl přeci zrádcem svých vlastních slibů!

II.2. Hra stínů
Jak to tak mezi lidmi bývá, koluje u nich spousta tvrzení, co nemají s pravdou nic společného. Ovšem skutečnost byla taková, že králův syn měl opravdu temné oči, které nejsou pro ně dobrým znamením. A každý člověk to vykládal dalšímu s jistým zabarvením, až v královského syna vzplála silná nedůvěra. Nicméně král byl úspěšným dobyvatelem a nikdo se jemu ani jeho synovi nechtěl vzepřít. Král byl šťasten ze synova zájmu o lov, díky němuž mohl s ním trávit spousty času. A že hnal zvěř až do úmoru? Byl přeci zapáleným lovcem a jednou z něho jistě bude silný válečník. „Má to v krvi!“ tak pyšně vychvaloval otec svého desetiletého syna, když poprvé probodl dýkou tepnu jelenu a ten se strachem ze smrti v očích sledoval synův zatemnělý úsměv. Kdo miluje, je slepým a otcovská láska často bývá tím nejneprůhlednějším šátkem přes oči.
V té době už dávno král sdílel lože se svou druhou ženou. O nehodě, kteráž se stala pár dní po té, co shořela dřevěná kolébka, nikdo nerad vypráví. Ani já nemohu Tobě, jednorožče, říci, co se stalo, poněvadž smrt k ní opravdu nebyla milosrdná. Král, zlomený stojíc nad hrobem své ženy, se zapřísahal dát vše synu, jehož měl se svou dokonalou, o níž přišel. Sám však nezůstal, poněvadž sňatek s jeho novou láskou mu přinesl nemalé věno a i sílu při východní hranici, jež potřeboval pro pomalu upadající armádu. „Jak se vše pomalu ztrácí… Není to až příliš velký trest?“
„Králova zodpovědnost je za celou jeho zemi. On zradil, jeho země ponese stejný úděl jako i on sám. Ale ještě není ta pravá chvíle, abys věděl soud, jenž nad ním vynesla lesní studna.“
„Já vím, já vím a omlouvám se. Jen mi to nedalo. Cítím lítost“
„Není na místě, příteli. Je to zrádce!“
„Ale Ti lidé…?“
„Každý národ má takového krále, jakého si zaslouží!“
Na prvorozeného nezapomněl, ke hrobu jeho matky pravidelně chodíval a modlil se u něj za její spásu… hlupák, za její smrt mohl on! Ale nevědomost často vede lidské smysly jinam, než by měly být správně nasměrovány. Jeho samotného pak nechal vychovávat ctihodným generálem. Kde je ale jednou zakořeněna taková kletba, nepomůže sebelepší výchova. Plození dalších potomků se oslavovalo u celého dvora a pomalu získávala na moci i nová královna, či její a vládcovi dvě děti. Nevlastní bratr a sestra se stali oblíbenými mezi přívrženci trůnu a prvorozený naopak začal naslouchat odpůrcům. Nevěřil jim ani slovo, sám totiž už moc dobře věděl, kde je jeho síla a získával si pouze jejich důvěru. A tak se z těch rádoby vodičů staly loutky…nejlepším možným řešením – předstíráním, že loutkou je on sám. V jedné ruce držel nepřátele trůnu, v druhé pevně otcovo srdce. Trest se pomalu začal naplňovat.
„A jaký tedy byl trest pro krále?“
„Za svou zradu! Za porušení svého slibu, královské cti měl okusit trest nejvyšší. Měla být zlomena jeho hrdost, poněvadž takový člověk nemá být na co hrdý!“
Zakrvácená čepel byla nalezena u dvorního rady. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením, spálením jeho těla na prach a vysypáním do řeky, aby taková zrůda a nepřítel země zmizel jednou pro vždy! „Vidím Ti na očích, že se chceš zeptat, co se stalo. Ale v koutku duše už sám moc dobře víš. Nechme to ještě chvilku tak.“
Pohřeb byl velkolepý a král stojící nad hrobem přísahal, že nedá zapomenout ženy, pomáhající mu ve chvílích nejtěžších. Ženy, která mu ukázala cestu zpět do života. Vládce byl zcela přesvědčen o správné volbě rozdělení říše mezi tři své potomky. O pár dní později byla nalezena těla dvou vypadnuvších z okna v hradním příkopu. Otec zlomen pochopil, kdo za vším stojí! Pozdě! Klečel na kolenou před svým prvorozeným a ptal se proč? Hlupák, do teď nevěděl?
„Budiž Tvůj meč, mečem Msty hvozdu, kterýž jsi zradil!“ syn uchopil pevně rukojeť a setnul královu hlavu. A tak král přišel o vše, na co byl neprávem hrdý – svou rodinu, svůj meč, své království a nakonec i o svůj holý život. Na trůn usedl otcovrah a celou zemi zahalila šeď, z níž se nikdy nevzpamatovala a dodnes čeká na zbavení se temného závoje.
Kde jen tahle říše může být? Nikdy jsem o ní neslyšel… pomyslel si lesník, co vyposlechl celý gryfův příběh.
„A proto lidi nemůžou být jako gryfové! Jejich hrdost není pravdivá, ale ohebná, jak se jim zrovna hodí. A proto každý gryf nikdy neohne hřbet před člověkem! Jedině až se najde opravdu čestný, bude mu zpříma hledět do očí. Do té doby však bude létat nad lidmi a sledovat jejich pachtění osudem shora.