Fate_Weaver (37/187/85)

Wellinský les je místem nedotčeným lidmi. Koluje o něm spousta pověr, a tak již z principu do něj lidé raději nevkročí. Je posledním místem přírodní rovnováhy v tomto jinak lidmi přivlastněném kraji. Nad lesem však stojí ještě jedna dominanta, která se od lidí odcizuje – svou nedostupností – tzv. Modrá skaliska. Kolují různé báchorky o tvorech žijících v těchto končinách, ovšem lidé si rádi přikreslují ke skutečnostem mnohem více, než je tomu tak doopravdy. Není zde ničehož moudřejšího než Květeny, jež vládne všemu a všem. Nejvyšší svrchovanost uznávaná každým tvorem.
Poblíž těchto krajin celý svůj (zatím krátký) život žije mladý lesník starající se o místa, do nichž už člověk zasáhnul. Jeho pravidelná obhlídka panství rodu, jež tyto krajiny prohlásil za vlastní, je však náhle přerušena neúprosným lijákem. Chvílemi vane tak silný vítr, že i přes snahu pokračovat v chůzi, stojí mladý lesník na místě. Vítr se pokouší s ním házet a odnést jej pryč, avšak nepochodí. Lesník sice padá k zemi, ale to pouze dobrovolně, aby kladl co nejmenší odpor tomu proklatému vichru. Hlavou k zemi prosí jakoukoli sílu, co by jej mohla ochránit, o holý život. I když prudký déšť ustal a vichr odezněl, neodváží se zatím zvednout hlavu. Stále si v hlavě opakuje prosby mající ho ochránit před zhoubou. Když se nakonec přeci jen odváží, uzří nad svou hlavou bránu světla, lidmi označovanou jako duha. Jako by cítil znamení, zapomněl na veškeré povinnosti, veškeré pověry a směřuje za koncem duhy. Nic nemůže jeho kroky zastavit a Wellinský les se za ním zavřel.
Duha před ním překvapivě neutíká, stále víc se blíží podél jejího oblouku k vytouženému cíli – konci duhy. Nevěřil pověrám o pokladu leprikona, který se má údajně na onom místě nacházet. Les je jeho domovem, jeho životem, nevěřil by skutečnosti nálezu něčeho, co ještě nikdy neviděl. A také že žádný poklad tam není. Na druhou stranu to místo je mysteriózní…jezírko s blyštivou vodou a s komíhající vodní parou kolem. Uprostřed zapíchnuté barevné spektrum jako by se rozplývalo a vlnilo. Neodváží se přistoupit blíž. Stojí opřený o vysokou borovici a sleduje zázrak, který tu (ať už kýmkoliv) byl stvořen. Voda v jezírku zvláštně zvoní – připomíná mu to rolničky z dětství, když se jej jeho matka (odešla na pravdu Boží v jeho útlém věku) snažila utišit. Nepamatuje si ani její rysy, ale ten zvuk v jeho srdci opět ožil.
Noha se mu zvedne a on se pokusí jít blíž. Když tu náhle se opět zastaví a skrývá se za kmenem borovice. Místo se rozhodl navštívit ještě někdo jiný. Bílý kůň? pomyslí si. Rozhodně jej nechce vyplašit… touží jen po sledování té neuvěřitelné krásy. Onen tvor se z mlhy náhle vynoří celý a lesník zpozoruje jeho roh. To není kůň, ale jednorožec, který sem přichází pít. Oněměl úžasem. Je mnohem drobnější než kůň, jeho bílá zář mu naopak přidává na kráse a ten roh… nic tak jasně bílého v životě neviděl, stejná tak i jeho hřívá a kopyta. Jednorožec zaržá a zdvihne své nohy k obloze. Lesník se pozře a zahlédne ve výšce letící stín orla. Jakmile se ale tvor přiblíží, pochopí, že tvor má jen orlí křídla a hlavu, naopak tělo a ocas patří lvu. Před ním stojí na jedné straně jezírka panensky nevinný jednorožec a na druhé právě přistál hrdý gryf. Schyluje se snad k boji?
„Vítej můj starý příteli. Jsem rád, že tě po dlouhé době zase vidím,“ ozvalo se z úst jednorožce (Lesník přemýšlí, jak potichu zjistit, zda nesní – co kdyby to náhodou byla skutečnost a on by bájné tvory vyplašil?) „často jsem na Tebe vzpomínal, jak si létáš mezi skalisky i po celém kraji. Věřím, že zcela jistě pro mne máš opět nějaký příběh.“
„Ach, jistě že mám, jen mě nech vydechnout a napít trochu té úžasné vody, kterou lze najít jen zde.“ gryf zamával křídly a nabral vodu do svého obrovského zobáku. Popelavě šedé peří na křídlech přecházelo ve zlatou srst mající na svém těle. „Jsem rád, že mi duha umožnila se za Tebou zase jednou podívat. Bez ní nedokážu toto jezírko najít, ale to už moc dobře víš.“
„Vím, avšak stejně se mi o tom pokaždé zmíníš. Rád si stěžuješ, že?“
„Nikoliv, můj drahý příteli, to je spíše omluva, že tě nevídám častěji.“
„Ani bys nemohl, v tom je přeci naše síla, že umíme s lesem splynout. My jednorožci jsme nejkřehčí část duše lesa, citlivé a snadno zasažitelné místo.“
„Jste zvláštní, není nad má rodná skaliska a chladný vítr, co dokáže načechrat mé letky.“
„To je náš úděl, jsme s ním spjati a snažíme se jej naplnit.“
Lesník nechápe, co se tu děje. Nejenže před ním stojí dva bájní tvorové, ale oni dokonce spolu hovoří a co víc, řečí jemu srozumitelnou. „Sním, určitě sním!“ přesvědčuje vnitřním hlasem sám sebe. „Ale proč narušit tak krásný sen?“ schovává se za kmenem a čeká, co jeho dva noví společníci budou dělat.
„Mám pro tebe nový příběh, jistě budeš rád.“ prohlásil gryf.
„Samozřejmě. Ty z výšky vidíš mnoho věcí, které mně uniknou. I já mám pro tebe příběh, který prošuměl lesem mezi stromy…“
„Vyprávím první! V tom mi nebudeš bránit, že?“
„V žádném případě, příteli. Těším se a budu pozorně poslouchat každé tvé slovo.“
„Tak tedy začněme…