v neděli mne chytil na Oblíku rapl a místo abych pěkně ve 13.30 jel zpět do Prahy, šel jsem ještě na Ranou. Tam jsem neviděl nic nového, jen jsem se úplně zrušil, ke konci už jsem sotva pletl nohama a navíc jsem se škaredě spálil od sluníčka, neboť jsem úplně zapomněl, že už je jaro a slunce má pořádnou sílu. Ztratil jsem bdělost, to je jisté a navíc mne ta učnice naposled pořádně vylepala, takže jsem přišel o přirozenou ochranu v podobě dlouhých vlasů. Nasekal jsem asi 500 snímků, bude pěkná dřina je zpracovat, našel violku obojetnou (velmi pravděpodobně) a ovsíř stepní, druhou letošní C1. Ale už na Oblíku. Běhal jsem venku nahoru a dolů sedm hodin (je to tak, můj milý deníčku, sedm hodin; vysloveně nezdravé) a teď mi chybí čas na zpracování nasnímaných záběrů. Ke všemu mám jít dnes na kondiční sebeobranu. To zase bude. Také jsem si na internetu naobjednal horu nesmyslů, z podložky na cvičení se vyklubala dosti nevzhledná karimatka a s těmi ostatními pokusy to bude zjevně stejně neslavné. Navíc ponožky u Litexu jsem objednával nadvakrát, takže poštovné mi naúčtovali také dvakrát. Ale těch asi polovinu pošlu zpět.
Později:
Tak v metru, na Budějovické, se něco stalo a už na Kačerově nás nahnali do autobusů. Jejich smělé tvrzení, že za chvíli přijede další bylo sotva uvěřitelné, takže se lidé cpali, co to šlo, ale většina jich zůstala na nástupišti. Já se dostal do druhého v pořadí, což bylo štěstí, protože za mnou se lidé hrozivou rychlostí hromadili. Na Budějovické už téměř nikdo nepřistoupil, o Pankráci nemluvě. Jenže z Pankráce to šlo na Pražského povstání dojít pěšky. Kdyby ti lidé nebyli líní, už mohli sedět v metru. Davy na Pražského povstání v půl osmé večer byly opravdu děsivé. Na sebeobranu jsem přišel tudíž mírně pozdě, rozcvička se naštěstí smrskla na pět minut, takže jsem ji vlastně ani neměl. Tentokráte se to hodilo, to je jasné. Zpět už metro jelo.