tak jsem se zběžně podíval na nové stanice metra, vystoupil jsem jen na konečné, neboť desetiminutový interval je smrtící a člověk by na průzkum potřeboval celý půlden. Všechny jsou na jedno brdo, alespoň že si vyhráli s podlahami, na první pohled zaujme jen kukaň ve stanici Petřiny, čistokrevný art-brut.
Opět jsem měl po delší době divoké sny, tentokrát v nich vystupoval náš cvičitel tai-či. To má z toho, jak nás v pondělí vydusil.
Vztahy v práci se dále přiostřily, je mi z toho na nic, ale nemohu proti tomu nic udělat.
Vynechávám poprvé po delší době film před sto lety. Opravdu se mi nechce trápit se na dlouhém americkém filmu z doby války severu proti jihu s anglickými mezititulky podle všeho bez překladu do češtiny a pak ještě spěchat na cvičení. To opravdu ne.
Začal jsem číst knihu Na větrné hůrce:
Člověk, který do deseti nezvládne půlku denní práce, nejspíš tu druhou polovinu nestihne vůbec.
To je hodně zahálčivé rozpoložení, řekla bych. Naopak, až namahavě činorodé. (o sledování kočky olizující koťátko)
Jednou zkrátka musíme projevit svou pravou tvář - ti, kdo jsou mírní a velkorysí, mají jen o trošku větší právo na sobectví než ti panovační. Období štěstí skončilo tehdy, když oba vzhledem k okolnostem pocítili, že blaho jednoho není v popředí zájmu druhého.