Světla podél kolejí se mísila s odrazem sedadel ve skle, svojí úroveň přemýšlení už jsem měla opět v jiné realitě a močový měchýř se hlásil o slovo. Ale ty dvě desítky bodly, to se musí nechat. V hlavě přemítám, jestli tu v kupéčku mám věci nechat nebo si je vzít s sebou. Okej, pro jednou zkusím lidem věřit.
Zastávka Kadaň – Prunéřov. Počkám, až se vlak rozjede a půjdu. Ani nevím proč, ale počítám si, kolik kupéček je od toho mého, než dojdu k těm vysněným dveřím s nápisem WC. Jeden, dva, tři čtyři, pět. A jsem tam. Úleva. A zpátky opět počítám, snad abych nesedla do jiného. Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Jsem tu. A batoh s budnou také. Dobře, moje víra v lidi, tentokrát nezklamala.
Hledám tužku a papír, kam bych si mohla zapisovat, ale můj batoh obsahuje pouze pití, dvě knížky Paula Coelha, jednu knížku Rhondy Byrne, dva váčky s kamínky mého znamení, doklady, cigarety, zapalovač a peněženku. A tak neochotně vyndavám telefon, abych si mohla zapisovat alespoň do poznámek, z kterých to stejně nejde zkopírovat. Právě vyjíždíme z Klášterce nad Ohří.
Průvodčí vchází do dvěří a žádá po mě jízdenku. Ochotně jí vyndavám z peněženky a on si jí prohlíží, jako by to snad měl být doklad nevyčíslitelné hodnoty. Nějaký problém? proběhne mi hlavou. Ale nakonec jí označí a vrací jí s prostým „Děkuji“. Se stejným slovem si jí zandavám zpět do peněženky a hlavu si pokládám na opěrátko nepohodlné sedačky v rychlíku Suburbia ze směru Praha hlavní nádraží do cílové stanice Cheb.
Cheb ovšem moje cílová stanice není. Vystupuji ještě o několik stanic dříve, v Karlových Varech na Horním nádraží. V ruce dřímám drobné na autobus, který by mě dovezl k intru. Dívám se na jízdní řády. Hm, jede až v 18:58. Mám ještě čas. Vyndavám si proto z modré krabičky jednu lupkací Morrisku a svým úžasným zapalovačem s žabičkou, která kouká jak chlap, kterej vidí nahý kozy (nemyslím tím ta úžasná bílá domácí zvířátka, od kterých si bereme mléko, nýbrž ženské poprsí), si podpaluji.
18:54. Ještě čtyři minuty. Přemýšlím, jestli se ještě klepat v této zimě jak ratlík a nebo ušetřit a vydat se směrem na intr pěšky. Nicméně představa, že budu stát na místě a klepat se, mě rychle přesvědčí, a tak zandavám drobné zpět do peněženky a vydávám se na intr pěšky.
Vždycky, když jsem po tom mostě šla, měla jsem zvláštně šílený nutkavý pocit skočit dolu. Procházím okolo věnce, pomníku mladíka, který zde před několika lety spáchal sebevraždu, a pocit najednou, jako by vymizel. Přidám tedy ještě do kroku, ať už jsem co nejdříve na intru.
Zima a močový měchýř. To jsou ty dva nejrychlejší pohony pro vaší chůzi.
18.2.2015 19:46