Lehce jarní krajina uprostřed února pohltila strážovsko. A kalendář ukazoval 13. Února 2015. Psychicky vyčerpaná jsem sedla do křesla ve svém přeplakátovaném pokojíku, otevřela si časopis, který psal o myšlení úspěšných a o podnikání a přečetla jsem jeden článek. Poté jsem si uvědomila, že mě vlastně čeká ještě jedna povinnost. Můj slavný kurz zdravé výživy, do kterého jsem se sama a dobrovolně uvrtala.
Otevřela jsem první lekci a zběžně jsem přelétla obsah čtyřstránkového učiva. Už jen samotný fakt, že jsou to čtyři stránky, utvrdil mou myšlenku, že to nechám na víkend a dnes si dopřeju chill. Nepořádek na posteli, co tam byl ještě od páté hodiny ranní, jsem jen přesunula na židli a přemýšlela o uplynulém roce.
Dnes je to přesně rok.
Rok, co jsem mamku vezla na oční do nemocnice a během toho, co jsem na ní v čekárně čekala, se se mnou slečna, dávno bývalá, rozešla. Psala to tak suše. Tak suše, že mě to rozčilovalo do nepříčetnosti. Naši konverzaci ukončila její zpráva „Máš u mě ještě nějaké věci. Přijedeš si pro ně, nebo Ti je mám poslat poštou?“ Odepsala jsem jí až druhý den ráno. Ne, ten den jsem nebyla smutná. Byla jsem nasraná.
Všechny emoce, slzy, se vyplavily na povrch až druhý den.
Před rokem jsem si myslela, že můj život skončil, že se zhroutil jako domeček z karet, do kterého někdo foukl.
A vlastně, čemu se divit. Náš vztah byl jako domeček z karet. Byl postaven na nestabilních základech a poskládán z naprosto nesmyslných karet, jako je touha, žárlivost, lež a peníze. Přemýšlím, co byly základy, ty snad ani neměl. Po nějakém měsíci už to byl vztah jen proto, abychom nebyly samy.
Tenkrát jsem si říkala, že to všechno ustojíme, že náš vztah je pevný.
Dnes si říkám, jak tak dlouho mohl vydržet?
Myslím, že odpověď znám. A láska to nebyla.
Peníze.
Nebudu o tom nějak víc mluvit, jen vím, že mě to posunulo hodně dopředu. Že jsem poznala, že za peníze se láska koupit nedá a poznala jsem pravou hodnotu a význam peněz.
Navíc jsem opět po roce začala poznávat, co znamená slovo svoboda. Jak na sobě pracovat a zlepšovat se, a mám takový pocit, že za tenhle jeden rok jsem v zlepšování a zdokonalování sama sebe ušla delší cestu, než za celých 19 let.
Od počátečních depresí a probrečených nocích, pocitu beznaděje a sebevražedných nápadů, přes odmítání a přežívání ze dne na den, až k psaní, positive thinking a užívání si života.
Dnes mám o mnoho víc, než jsem měla před rokem, dvěma lety, kdykoliv jindy. Mám za sebou především spoustu cenných zkušeností, probděných nocí, propřemýšlených dnů a před sebou výzvy, sny a nádhernou budoucnost.
A teď a tady?
Mám rodinu, úžasnou, která mě začala podporovat přesně v ten moment, kdy jsem ztratila strach z její negativity. Mám práci, díky které jsem získala finanční svobodu. Mám člověka, který za mnou stojí a kterému věřím. Mám v rukou sice staré, ale stále nedočtené vydání FC. Na stolku leží to, co mi přišlo dnes poštou. Mám domov, mám život.
Mám víc, než většina spousty lidí.
Voda teče, víno se houpe ve skleničce, ptáci zpívají, slunce svítí, plíce dýchají, mozek funguje, břicho tráví, srdce bije.
Slavím.
13.2.2015 17:43