Je to něco, do čeho vkládám svoju energii. Otiskuju do něj svojí duši, svoje emoce, svoje zážitky. Právě možná proto se lidé bojí to číst, a tím spíš je to potom uchvátí, když si to nakonec přečtou. Oni z toho tu dušu cejtí. Cejtí z toho tu energii, oslovuje je, slova a písmenka k nim přichází osobitěji. Ty citlivější jedince dokáže dostávat do různých stavů zamyšlení, myšlení, až podvědomí.
Psaní je pro mě to, co mi pomáhá dostat ze sebe emoce a pocity. Křivdy a smutky, něco, co mě uvnitř tlačí a nechce to tam být. Něco, co je tam navíc, pro co není místo, ale i přesto si to zaslouží uschování. Tak to jenom hodím na papír, kde to zůstane, a z myšlenek se to pomalým krokem začíná ztrácet, až to zmizí úplně. Kdy zmizela má bolest z rozchodu? … Po tom, co jsem napsala Fénixe. Kdy jsem přestala hledat svou identitu? … Poté, co jsem namalovala Bojovníka světla. Kdy jsem přestala mít pocit méněcennosti a to, že nikomu nepomáhám? … Poté, co jsem napsala 10 mýtů o andělech plus příběh navíc.
Vytvářím si novou identitu. Už nejsem ta v pozadí, jejímž údělem je nevadit. Už nejsem člověk bez vlastností. Už nejsem člověk druhé jakosti. Už nejsem jen někdo, kdo okrádá rostliny o vzduch. Tvořím. Píšu, hraju, kreslím. Něco produkuji. Někomu pomáhám. Něco vystavuji (ne na výstavách, tak vysoko ještě nejsem. Myslí se tím internetové stránky). Mám kolem sebe jen ty lidi, kteří při mně byli, když mi bylo nejhůř. Překvapivě, z těch tří stovek jich zbylo šestnáct. Vcelku zajímavé počty, kolik „přátel“ kolem sebe máme, že? Nikoho jiného už k sobě nepustím.
Přemýšlím, jak jsem se vlastně k psaní dostala. Pamatuju si, že jednou, ještě když jsem chodila do školky, byla tam na přednášce paní Zuzana Dorogiová, co napsala Pohádky dědečka Lampáře. Tenkrát mě strašně uchvátila a ptala jsem se jí, jak to má člověk udělat, aby se stal spisovatelem? Její odpověď si pamatuji i teď, po čtrnácti, patnácti letech. „Měla jsem pořád u sebe zápisníček. A vždycky, když mi něco přišlo na mysl, tak jsem to zapsala.“
Od té doby jsem úchyl, a to musím opravdu přiznat až takovýmto slovem, na deníčky a zápisníčky. I přesto, že mi jich mamka několik tajně vyhodila, mám jich doma plné šuplíky. Ale vždycky jsou popsané jen z pár stránek. Nikdy jsem nedokázala něco dokončit, a asi mi to zůstalo i do dospělosti. … Do té doby, než jsem poprvé dokončila svou první „knížečku“, Fénixe. Ano, úchyl na bloky a zápisníčky jsem pořád, pořád jich mám všude spoustu rozepsáno, vždycky, když se chci podívat zpátky na svou tvorbu, musím prolézt všechny šuplíky a poličky a posbírat papíry a zápisníčky, ale už dokážu dovést věci do konce. Chce to jen trpělivost a vůli.
Takže co je tedy třeba k tomu stát se spisovatelem? Co musíte mít? … Někdo říká, že na to školu nepotřebuješ, že to prostě v sobě musíš mít. Jo, má to v sobě každý, stačí jen to správné pošťouchnutí dopředu. Ten správný impuls.
Zkoušíte, tvoříte, nedaří se, chcete to všechno zahodit, chcete skákat z okna, chcete utéct pryč od všech lidí … To prostě k růstu a k tvoření patří. A myslím, že i ostatní „tvůrci“ mi dají za pravdu, že to není jen u psaní. Ale jakmile tohle všechno překonáte, ztratíte strach, otevřete kanály k tvořivosti … Je to úžasný pocit.
U mě konkrétně to byl strach z negativity rodičů. Byla to nějaká pátá, možná šestá třída, psala jsem tenkrát o nějaké ženě a jejích chlapech, podvádění a vztahy. Mamka přišla za mnou do pokoje a ptala se, co to píšu, jestli jí to ukážu. Když to viděla, jenom se tak podívala a řekla mi, co to píšu, že tomu vůbec nerozumím, že to není téma pro mě. To byl nůž do srdce mého uměleckého dítěte. Od té doby jsem tvořila s určitou blokací. Moje věci oslovovaly jen málo lidí, většinou jen přátele, které podezírám z toho, že mi to chválili stejně jen proto, abych se nezačala podceňovat ještě víc. Tvořila jsem v šedých stínech, v koutě, před sebou jsem viděla jen černo a žádný cíl.
Ani nevím, kdy jsem mamce odpustila a ztratila jsem strach z negativity rodičů. Ani jsem si to neuvědomovala, že se to stalo, uvědomila jsem si to až dýl, že tvořím lehčeji a že mě vlastně nic nedrží. Žádná negace a paradoxně ve stejné době, kdy jsem mamce odpustila a ztratila jsem strach, mě začali v mé práci podporovat a zajímat se o ní.
Mohla bych teď psát, psát, psát, psát, popsat zdi, desky, všechno, o tom, jak jsem volná, a nejen o tom. Dokážu psát o všem. S obrovskou lehkostí.
Ne, tohle není manuál. Tohle jsou jen mé zkušenosti. A různé události a asociace, někdy i úplně nesmyslně zvolené, ale až překvapivě dobře zpracované (ano, nezapomeňme se pochválit, když to nikdo jiný neudělá), o kterých s touhle lehkostí píšu.
A já slavím.
13.2.2015 18:16