jak začít? Snad tím, že jsem jediný člověk na světě, který má mobilní telefon a nepoužívá ho. Jak říká můj bratr. Příčině, proč tomu tak je se tuším říká circulus vitiosus: Nezvedám telefon, takže mi nikdo netelefonuje, protože to nemá cenu. Protože mi nikdo netelefonuje, tak nemá smysl být na příjmu a tutíž s sebou telefon netahám. Když nemám telefon u sebe, nemohu ho zvednout, když zvoní, a nikdo se mi nedovolá. Nikdo mi tedy nevolá, protože to stejně nemá cenu. Atd. Leda bych si pořídil chytrý telefon. Jenže, k čemu mi je chytrý telefon, když mi volají samí hlupáci, kdosi napal a co když má pravdu?
Ale o tom jsem psát nechtěl. Jak víš, můj milý deníčku, před časem jsem měl profil na amatérech. Seznámil jsem se tam s jedním člověkem, kterého též vzrušují chlapi v klasických trenýrkách (v těch s kapsičkou). Začali jsme se scházet, vzásadě jen kvůli tomu jednomu, postupně se z toho stala jakási rutina. Domluvili jsme se, sešli se, udělali se a zase rozešli. Už několikrát se mi ovšem stalo, obvykle po delší době, kdy jako bych vůbec nebyl, že mi Jenda (říkejme mu tak) poslal po poledni SMS, jestli ten den v podvečer nemohu přijít, že večer něco má, ale když dorazím do 15 hodin, tak máme fůru času. A to je svízel. Obvykle takovou zprávu přečtu až večer, nemluvě o tom, že pracuji do 17.30. Navíc nemám zdaleka každé odpoledne volné, jak jistě chápeš, můj milý deníčku. Například včera jsem na takovou zprávu přišel, až když jsem si ho vyhonil u videa a to bych býval čas měl. Navíc už jsem s Jendou nepočítal, neboť půl roku předtím, přestože jsme byli domluveni, ke schůzce nedošlo a ke všemu mi Jenda po těch letech občasného scházení se nezvedal telefon, na SMS neodpovídal a vůbec dělal, jako že nejsem. A teď se najednou ozve, že dnes právě má čas a dělá jako že nic. To mi opravdu vadí, mám pocit, že jsem mu naprosto volný a že když už opravdu nic lepšího nemá a nudí se stašně, tak si vzpomene na mne. Co myslíš, můj milý deníčku? Ovšem v posteli to se mnou umí. Po posledním neuskutečněném setkání jsem si řekl, že už se mu neozvu, že na mne opravdu kašle, ale teď nevím. No, uvidíme. Třeba to samo vyšumí, že.
5.2.2015
Nakonec jsem nevydržel na nervy a včera se ozval a sešli jsme se. Nějaká velká omluva se nekonala, ale co, rád jsem ho viděl.
Na apríla jsem se mu zase vnutil, tentokrát mi dokonce vnutil večeři. Maso bylo všelijaké, pohanka v pohodě. Zhltal jsem to jak kdybych kdoví jak dlouho nejedl. Měl jsem nějaký vlčí hlad, to mám z toho cvičení. Známe se už dlouho, proč tedy zůstal ten dobře známý pocit pošpinění? Bylo to přeci celkem příjemné, nebo nebylo můj milý deníčku?