tak jsem se konečně donutil vyprat záclony. Ještě je zbývá pověsit a uklidit. Když jsem po vánocích konečně chytil termín na převlečení povlečení, ke své značné nelibosti jsem zjistil, že nové povečení s dírou se také sráží a po třetím vyprání se mi do povlaku deka nevejde. Vzhledem k mé délce je to skutečně nepříhodné, naštěstí ale zakoupili na ubytovnu novou pračku, takže si doufám zvládnu prát kapnu tady a nebudu ji muset vozit domů. To by mne opravdu, ale opravdu nebavilo.
Také jsem si přepral punčochy. Operace se popravdě moc nepovedla, křečové žíly mám už skoro stejné a noha navíc docela pobolívá, takže punčochy nosím možná více než před operací. Vydrželo to asi rok a půl, škrtneme-li hojení, tak rok.
Dále jsem byl v Ponrepu na filmové projekci pořádané Společností pro queer paměť. No, spolek je to pochybný, ale někteří lidé v něm jsou vskutku pohlední, např. ten s brýlemi, co seděl v řadě za mnou. A šéf je také roztomilý. No nic, alespoň bylo plno.
Také mne včera po dlouhé době chytlo básnické střevo:
Labyrint
Z ulepené mlhy se vynořuje smích,
těžce s nezáživně,
je celý zelený a porostlý kamením.
Kameny jsou hebké a měkké na dotek,
příjemně hladí do prstů.
Také se směji, když zmateně tápu,
na malý okamžik kamením,
ale mlha houstne, kameny padají
a zelené přízraky se rozpouštějí
v nehlučném chechotu.
Oprášil jsem něco staršího:
Ledový rampouch milovat nemůže
Horká dlaň vykouzlí jen slzy bolesti
Tak i mé srdce do ledu zalité
Tvá láska jen poranit může.
A ještě jsem našel toto:
Dopolední mžení
Ulpívá v trávě cisternami.
Zubatá čepička huláká:
Jsou naše, cerové.
To kdyby len
Zamrkal žlutým okem.
To je vidět, že jsem na tom opravdu bídně. Nebesa, co jen se mnou bude? Kvete mi úžasný střevíčník a nikoho, ale opravdu nikoho to nezajímá. Rád bych se pochlubil, jenže komu? A zase mne chytla záda. Atakdále atakdále.