-Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly? Místo toho se zeptají: Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec? Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete li dospělým: Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny čapí nůsek a na střeše holuby..., nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: Viděl jsem dům za sto tisíc franků. Tu hned zvolají: Ach, to je krása!A tak řeknete-li jim: Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkazem, že žije, pokrčí rameny a budou s vámi jednat jako s dítětem. Řeknete-li jim však: Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612, tu je přesvědčíte a dají vám pokoj s otázkami. Jsou už takoví! Nesmíme se na ně zlobit. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.
-Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.
-Stáváš se vždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal
-Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
-Svítí hvězdy na nebi proto, aby každý našel tu svou?
-“…U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě a přece nenalézají to, co hledají,” řekl Malý Princ.“Nenalézají,” odpověděl jsem.“A přece by to mohli nalézt v jediné růži nebo v kapce vody.”“Mohli,"odpověděl jsem.A Malý princ řekl: “Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.”