Doprava v Pákistánu
Když chcete lépe poznat zemi, ve které jste, musíte napodobovat místní obyvatele. Jíst v pouličních bufetech, naučit se alespoň něco z jejich jazyka, co nejvíce komunikovat s místními a také, jako ostatní, používat hromadnou dopravu. Při cestování hromadnou dopravou v Pákistánu se často tají dech. V první řadě vás při procházce městem zaskočí, jak velkou autoritu má motorista před chodcem. Když se kdekoli v Evropě připletu do cesty nějakému vozidlu, je běžné, že řidič zastaví, nebo zastaví a troubí, popřípadě zastaví, troubí a sprostě nadává. To v Pákistánu se průměrný řidič opře o klakson a nevzrušeně jede dál. Zpravidla nezpomalí ani nevybočí ze směru jízdy. Navíc se v Pákistánu jezdí, jako v Británii, vlevo. Na to jsem si mnohdy vzpomněl až tehdy, když jsem vkročil do silnice. Když si na místní způsoby zvyknete a přestanete se bát o život, začnete pozorovat.
Vedle obyčejných aut se místní vozový park skládá hlavně z rikš, které jsou nazdobené jako kolotoče na pouti. Ve městě Peshawar mě však překvapilo i několik strojů pomalovaných zkrvavenými obličeji, kudlami a řetězy. Nejzajímavější jsou ale autobusy a náklaďáky. Jsou tak krásně a zároveň podivně vyzdobeny, že člověk žasne.
Na výzdobě nákladních aut si majitelé dávají obzvlášť záležet. Je s podivem, že na ulicích tlejí haldy smetí a na nákladních autech stěží naleznete šmouhu. Pomalování kamionu dokonce prý stojí víc peněz než kamion samotný.
Některé autobusy jsou vyzdobeny nejen z boků, ze zadu a zezhora, ale i zepředu, včetně okna řidiče. Myslím, že u nás nesmí řidič mít na předním okně nic jiného, než aktuální dálniční známku. Místní autobusák má před sebou hromady kytiček, vlaječek, pentliček a kdo ví, čeho ještě. K výhledu pak zbývá jen kousek, jako z okénka v kajutě lodi. Výzdobu nejčastěji tvoří umělé květiny, větrníky, cedulky, odznaky, barevné fábory. Z nárazníků visí řetízky, které při jízdě chrastí. Jízda takovým autobusem je pro Evropana opravdovým zážitkem. Nabere vás tam, kde na něj mávnete a vystoupíte tam, kde potřebujete. Když chcete vystoupit, stačí pěstí silně třísknout do plechových dveří a přibrzdí vám (jestli umíte skákatJ). Mě se podařilo úspěšně vyskočit i s krosnou. Zastavuje se jen v zácpách a na hlavních křižovatkách, kde vystupuje a nastupuje hodně lidí. Když už není místo uvnitř vozu, můžete si vylézt na střechu. To jsem si také vyzkoušel. Místo toho, abych se pevně držel, jsem stál a fotil ulice z vyšší perspektivy. Bylo dojemné, jak se o mě spolucestující báli. Prosili mě, abych se raději držel, abych nespadnul.
Za zmínku stojí také trasy - jsou prostě tam, kde autobusy jezdí. Pochybuji, že existují i v psané podobě. Cílovou stanici huláká z otevřených dveří jakýsi steward. Uřvaný chapík také vybírá jízdné (většinou 5rupií za každou jízdu). O jízdních řádech si nechte zdát.
U meziměstských autobusů se sedí vždy vevnitř, protože na střeše je metrová vrstva zavazadel. To jsem si s hrůzou uvědomil při jízdě nočním spojem, když jsem podřimoval natažený v uličce a pozoroval, jak se nade mnou celý strop pohupuje.
V Pákistánu je ještě jeden druh dopravních prostředků – osel. V této zemi je běžný, protože má oproti motorovému vozidlu spoustu výhod. Sice je pomalejší, ale zato levný a spolehlivý. Nezadře se mu motor. Neopotřebuje se svíčka a žere jen 5 otepí sena na sto a navíc může být váš dobrý přítel.
Všechny tyto vehikly a tahouni se s ohlušujícím rachotem valí ulicemi a rušnější ulice jsou zahalené do oblaku smogu. Aby rámusu nebylo málo, všichni troubí. Zkoumal jsem, co chce řidič říci, když troubí. Dekódoval jsem několik frází. Může to být: „Ahój, jak je?“ nebo „Hej, uhni, jedu!!“ a někdy „Idiote!!“. Když je to taxi, tak krátké zatroubení a významný pohled taxikáře na vás znamená: „Hej! Taxi!“ Tyto věty se dají rozlišit podle intenzity troubení a také podle toho, jaký druh klaksonu řidič použije. Ano, většina vozidel zde disponuje více než jedním klaksonem. Některé autobusy mají dokonce 3: Jeden potichý, druhý hlasitý na plašení chodců a třetí ničivý, který u nás mají snad jen lodě.
Vlaky jsou ve srovnání s jinými způsoby dopravy na vysoké úrovni. Mají jízdní řády a výběr ze třech tříd: 1) spací vozy s klimatizací, 2) spací neklimatizované vozy a 3) letadlové vozy. Dal jsem přednost „dvojce bez štěnic“ (a bez ramínek) a byl jsem nad míru spokojen. Vůz je rozdělen na kupé dvakrát větší než ty, které známe z našich vlaků. V každém kupé jsou 3 palandy celkem pro 6 lidí, takže má každý docela dost prostoru. Klimatizace mi ani moc nechyběla, protože se dá udělat silný průvan, který vás zchladí. Když je vám i přesto horko, můžete se naklonit ze dveří. Hrůzu mi ovšem naháněl stav trati. Koleje jsou zohýbané, rozježděné a uvolněné. Jednou v noci mě probudilo divoké poskakování. Tehdy na mě sáhla smrt. Jen jsem čekal, kdy se vlak začne kutálet. V Pákistánu se to ostatně občas stává. Když to skákalo tak, že jsem se musel držet, abych nespadl z postele, nechápal jsem, čím se ten vůz drží na kolejích. Sám Alláh jistě přidržoval vlak na trati…
Dlouhá cesta vlakem znamená také velké hody. Hodně lidí má jídlo s sebou v taškách a když ve velkých stanicích vlak tři čtvrtě hodiny čeká, lidé si na peroně rozloží deky a vařiče a dlabají. Ostatní si koupí hotové jídlo ve stáncích, kterých je na velkých nádražích spousta. Legrační je, že Pákistánci, ortodoxní muslimové a odpůrci Ameriky, pijí ke všemu Coca colu, Pepsi, Mountain dew nebo Sprite. Před touto cestou jsem tyhle limonády neměl moc v oblibě a je paradoxní, že právě tady jsem si navykl pít Coca colu. Když končí jídelní přestávka, strojvedoucí dlouhým zatroubením lidem naznačí, že je čas srolovat deky. Já jsem při svých procházkách po nádraží často nevěděl, jak dlouho budeme čekat a několikrát se stalo, že jsem naskakoval už za jízdy. Při cestě vlakem z Quetty do Lahore (30 hodin) jsem sdílel kupé se třemi vousatými mladíky – bratry. Ze začátku mi nabízeli jídlo a pití vždy, když sami jedli. Napil jsem se, abych neurazil, ale jídlo jsem odmítal. Ne že bych neměl chuť, ale přišlo mi to hloupé. Když mi nejstarší z bratrů už asi počtvrté nabídl, abych se najedl s nimi a já opět odmítl, došla mu trpělivost a vynadal mi. „Je to naše tradice,“ láteřil. Od té chvíle jsem jedl vždycky s nimi. Měl jsem se dobře, maminka jim navařila samé pochoutky. Výborně ochucená rýže, grilované kuřátko, omáčky, chlebové placky, sladké zákusky… Při jedné delší zastávce jsem se procházel po peronu, abych se trochu rozhýbal. Když jsem se vrátil, opět jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě k večeři.
Další dobrodružná epizoda je hromadná doprava na severu Pákistánu - v horách. Jedna vzrušující věc je, že napravo vedle vás je skála a nalevo prázdno. Silnice tam jsou takové parapety na skalních stěnách. V Lahore jsem potkal 2 Němce na jedné motorce, kteří vyprávěli, že původně jeli každý na své. Jeden z nich však měl v horách nehodu. Někde mu to podklouzlo a jeho motorka zmizela v propasti. On měl velké štěstí - zůstal nezraněný ležet na silnici. Co se týče hromadné dopravy, tak tady nejezdí autobusy, protože silnice jsou příliš úzké, ale jen přeplněné dodávky. V jedné řadě sedí 4 lidé. Na místo na nohy se raději ani neptejte. I já se svými průměrnými 182 centimetry jsem si neustále drtil kolena o sedačku před sebou. Obzvláště bolestivé bylo, když se spolucestující ve předu protáhl. Projíždění děr bylo zábavné. Pro upřesnění, na horách nejsou asfaltky, ale kamenité cesty-necesty, kterým u nás říkáme polňačky. Když tedy minibus projel hlubokou dírou velkou rychlostí, vyletěl jsem do vzduchu a praštil se hlavou o strop. To už jsem začal trousit sprostá slůvka… Představte si takovou jízdu z Peshawaru do horského Chitralu, která trvá cca 12 hodin (a děr tam je hodněJ). Ještě k tomu mě začaly zužovat průjem úporné žaludeční bolesti, které v Pákistánu podle mého odhadu potkají 90 % cestovatelů. Z hlavního města severozápadní provincie Chitralu do menších sídel se cestuje už jen džípy. Tam pak nemáte ani to malé sedátko, ale jen 20 cm2 podlážky na nohy a 5 cm délky držadla na ruku. Pro zajímavost jsem si spočítal, kolik se na korbu takového menšího džípu vejde pasažérů. Napočítal jsem 22 včetně mě a dvou Japonců + našich batohů, které byly velké jako skrčené dítě. Lidi v kabině jsem nepočítal. Ale pozor, cestou ještě 2 chlapi přistoupili. Nechápu jak to, ale na tyhle džípy se vždycky ještě jeden další cestující vejde. Pak už se držíte jen třemi prsty a na palubě stojíte jen jednou nohou a přesto nespadnete.
Tady v horách vlastně má dvouměsíční pozemní cesta po Turecku, Íránu a Pákistánu skončila. Dále mě čekala už jen 2000 km dlouhá cesta do Karáčí, kde jsem měl už jen přesednout na letadlo a letět domů. Cesta z Chitralu do Peshawaru byla skutečné peklo. Říkal jsem si, že cesta zpátky nebude tak hrozná, ale bohužel byla ještě horší. Nicméně po následné dvoudenní siestě v pěkném hotýlku v Peshawaru už jsem jel přímým vlakem až do Karáčí. Někde jsem četl, že zahraniční turista-student má v Pákistánu 50% slevu. Zeptal jsem se a skutečně to byla pravda. Škoda, že jsem si tu slevu vyjednal až ke konci mé výpravy. Vlastně mi to bylo docela trapné, protože mi to přijde vůči místním nespravedlivé. 2 noci a 1 den ve vlaku jsem skoro celé prospal. Vlastně jsem celé prospal i 3 poslední dny a noci v Karáčí, které mi zbývaly do vytouženého odletu. Ven jsem chodil jen zřídka – vyrážel jsem výhradně za sháněním potravy, což nebylo jednoduché, protože zrovna začínal postní měsíc ramadán. Pákistán je skutečně neuvěřitelně přátelská a zajímavá země, ale už jsem měl toho drncání, sazí, kouře a halekání za ty 2 měsíce dost a přepadla mě chronická dřímota.
Následoval 24 hodinový let s přestupem v Dubaji a v Miláně. Všechna letadla měla zpoždění, ale to už mi nevadilo. Zpoždění v Miláně dosáhlo 4 hodiny. Většina cestujících byli Češi a nadávali jako špačci. Byli to turisté, kteří se na místní pláže přijeli opékat a mnozí z nich museli druhý den ráno do práce, proto tak láteřili. Pro mě to ale bylo jen drobné zdržení. Když jsem pod sebou spatřil první pražská světélka a pak celou Prahu jako jezero svíček, ukápla mi slza.