10.8. 2006, 12:57
Ahoj Krajane!
Diky za emaily.
Omlouvam se, ze pisu az ted. Na predchozich mistech nebzl k dispozici internet. Ale hned to napravim a navic si peclive zapisuji denik, ktery po navratu prevedu z formatu kocouropisu do formatu .doc.
Predstavte si, ze jsem dojel stopem az do Iranu, tedy vlastne jen na hranici, odkud jsem jel busem do voskliveho Tehranu luxusnim busem Scania (cca 1000km za 10 USD – 225kc).
Stopovani v Turecku jde jako po masle! Kdyz jsem cekal 15 minut, tak uz se dalo rict smula… Zadne trable, nikdo nechtel zaplatit, zadni zli lide (prave naopak – nekdy jsem dostal i obcerstveni).
Teheran je vskutku ohavne mesto. Neco jako spinavejsi Jiznak bez stromu a prospikovany 150 magistralami a to cele zabalene do smogoveho kabatku. Nevahal jsem tedy a hned jsem z tohoto betonoveho raje odjel autobusem do blizkeho Qom (150km) za 20 000 rialu (50 kc). Qom je taky priserny mesto. Kdyz nic jineho, tak z kohoutku tece slana a pachnouci voda (samozrejme nepozivatelna – vhodna na myti zachodu a pri primhoureni oka a hlavne s kolickem na nose i ke sprchovani). Dale je zde nadherna reka, ktera se jmenuje taktez Qom. Voda zde netece uz radu let a tak Iranci nevahali a nevyuzity prostor vylili asfaltem a z reky je nadherne parkoviste…
Nikdo se tu se mnou moc nebavil (jen taxikari a zebraci) a bylo mi smutno. Ale hned dalsi den jsem vyrazil do Esfahanu, coz je v Iranu neco jako v Praze Karluv most. Po predchozich spatnych zkusenostech jsem uz necekal nic extra a mel sem sto chuti sednout na letadlo a vratit se domu. Ale kdyz jsem prisel na Imam square (dominanta mesta), odchytil me studentik a chtel povidat anglicky. Rikal jsem proc ne a pak prisel jeho kumpan a rikal jestli nechci jit k nim do skoly a povidat se studenty anglictiny (se zacatecniky). Trochu jsem se lekl, ale sli jsme. Jeste mi rekl, ze vsichni jsou afghansti imigranti a Iranci je nemaji radi. Ve “tride” bylo asi 20 lidi a zavalili me hroznou hromadou otazek. Prichazeli a odchazeli, takze jsem odpovidal na stale stejne otazky. Byli to kluci I holky od 10 do 25 let. Byli ze me nadseni a rikali, jestli bych neprisel I zitra. Protoze se mi mezi nimi libilo, souhlasil jsem. Kdyz me jeden z nich vedl zpatkz na Imam square, vylezlo z nej, ze to bude nejaka vetsi akce a ze bych si mel mozna pripravit rec.
Na hotelu jsem sdilel pokoj se 2 cechy (kluk a holka) a 1 polkou. Bylo to super, sli jsme na hostelovy dvorek a dlouho do noci jsme vsichni povidali o svych zazitcich, planech a nazorech. Na tom dvorku se stolecky a zidlickami byl jeste Brazilec, Korejka a Francouz.
S mymi spolubydlicimi jsme dalsi den vyrazili do Cajovny na strese bazaru na caj a sisu s nadhernym vyhledem na Imamovo namesti. Povedel jsem jim o Afghancich a rikal jsem, ze by mohli jit taky. Sli tedy a ja byl trochu klidnejsi ze nebudou vsichni na jednoho, ale klidny jsem nebyl. Kdyz jsme prisli ke dverim, valela se tam hrozna zaplava obuvi. V mistnosti bylo asi 50 lidi a vpredu vysoky stolecek s mikrofonem a ozareny blikajicimi barevnymi zarovkami. Byl jsem velmi nervozni, protoze jsem tusil, na co tam je prichystany. Byla to Pravda. Nastesti jsem mel pripraveny text a jeden kluk po me vetu po vete prekladal do perstiny (perstina je hlavni jazyk nejen v Iranu, ale s jistym dialektem I v Afghanistanu a Tadzikistanu).
No, ale dopadlo to lepe nez dobre. Vsichni aspon tvrdili ze se jim to moc libilo. Mluvil jsem o mem nazoru a nazoru vetsiny lidi na islam, proc se podle me Evropane boji muslimu a pak o par odlisnostech. Pak me zase pokladali nejake otazky. Potom jsem si sel sednout a nasledovali mi krajane. Oni meli listek na autobus do Shirazu, takze po fotografovani odesli a ja jsem zustal. To uz jsem se ale citil velmi dobre, jako kral nebo holywoodska hvezda. Vsechny deti chteli ode me podpis a emailovou adresu a dospeli me oslovovali vyhradne Mister Libor. Pak jsem jeste konverzoval zvlast s nekolika skupinkami studentu, kteri sedeli naproti me na zidlickach a pred sebou peclive narovnanou hromadku ucebnic a sesitu.
Tato akce zacala v 5 odpoledne a odchazel jsem v 10. Jeden ze starsich me pak taxikem dovezl do meho hostelu a taky me pozval k sobe domu, takze jsem si jenom vzal nove baterky do fotaku a jeli jsme k nemu. Jeho maminka me srdecne privitala a pripravila veceri afghanske kuchyne. My jsme mezitim povidali, on mi predstavil sveho mladsiho brachu a starsi sestru a ja jsem mu ukazal fotky z prahy.
Tento den (vcera) byl opravdu uzasny.
Zitra se presunu do mesta Yazd a snad zase napisu. Ale neni to jisty, internet neni vsude.
Vas Libor
PS. Na ceste jsem jeste navstivil vychodoturecke mesto Amasya, o kterem se doctete az v deniku – je tam zricenina hradu a tajne chodby.