už vím proč se to nazývá Prague Pride (všimni si, můj milý deníčku, že se to píše velkými písmeny!!!) a ne třeba Pražský pochod hrdosti. Je tomu tak proto, že se jedná o diverzní akci amerických imperialistů ve vší drzosti probíhající pod přímým dohledem (eufemisticky řečeno záštitou) amerického velvyslanectví. Na jarmarku (příznivci této přehlídky mi snad český přepis prominou) mělo dokonce stánek, s proslulými obrysovými fotografiemi v životní velikosti, a sice s naštvaným Georgem Clooneym a manželi Obamovy. Ti měli na hrudi přilepené (sic!) kolečka s duhou. Také tam měli řadu nezbytných žánrových obrázků, nechyběl bílý dům s rozkvetlou japonskou třešní ani nezbytná rozesmátá barevná holčička s americkou vlaječkou. Fuj, fuj a ještě jednou fuj. Také mne tam odchytil jistý nadšenec kvůli petici na ochranu dětí vychovávaných páry stejného pohlaví. Podepsat jsem odmítl, jednak proto, že jediná petice, kterou jsem ochoten podepsat je ta proti letnímu času a také tato petice se zabývá okrajovým problémem, který má navíc hlubší kořeny (viz francouzský film Zakázané hry). Petice ovšem neznamená zákon, jen se tím někdo musí zabývat (a odmítnout). V takovýchto případech je třeba využít novináře a vytáhnout na světlo boží řadu srdceryvných příběhů. Jenže to dá popravdě mnohem více práce a je to nebezpečné s ohledem na podvratnou činnost (amerických) právníků.
Když jsem se vrátil z Evaně, říkal jsem si, můj milý deníčku, že bych měl ihned vyměnit širokoúhlý objektiv za makroobjektiv. Byl jsem líný a neudělal to. Odjel jsem na slavný výlet na Moravu, konečně našel kudlanku nábožnou, vytáhnu fotoaparát a na něm širokoúhlý objektiv. S ním se moc úspěšně kudlanka nafotit nedá. Málem jsem omdlel. Jinak to byl sameček, takže celkem malý a měl jsem, jak jsem si ho tak prohlížel, vtíravý pocit, že se mi upřeně dívá do očí. Když jsem pročítal internet, zjistil jsem, že to nemusel být tak docela jenom pocit. Na Soutok jsem pochopitelně musel na kole, autem by to asi šlo, ale to je zcela mimo mé možnosti. Po dvaceti letech (no dobře, tak deseti) jsem seděl na kole, ujel dvacet kilometrů a měl toho věru dost, ale dalo se přežít. S výjimkou úseku s panelovou cestou, ten byl strašný. Zuby mi cvakají ještě teď, když si na ní vzpomenu. A zadek mne bolel pořádně. Když jsme dojeli na Pohansko, tak chtěl M. pokračovat do Břeclavě, že bude pršet, ale to jsem mu zatrhl. Už bych nedojel. Sice pršelo, ale tou dobou jsme právě sledovali zajímavý dokument o výrobě velkomoravských gombíků. Byl uvěřitelný, jen bylo trapné, že se panu profesorovi třesou ruce. Měl praktickou ukázku pro filmaře nechat na nějakém zapáleném studentovi.
Předváděčka na Brca dopadla otřesně, v mixech 1 a 5 nejsou produkty. Takže 45 tisíc vyletělo komínem, jen to zasvištělo a nic z toho. A vyplýtvaného spotřebního materiálu bylo také požehnaně! Tak se mi zdá, že ona slavná tvrzení, jak je NSG levné a výhodné jsou značně nadnesená. Jenže, můj milý deníčku, co mám teď dělat, kde mám vzít dalších 45 tis.? A to doufám, že mi to nedají zaplatit. Nebo dají?
A další rána. Přestali vysílat Poirota, zrovna když jsem objevil archiv internetového vysílání České televize. No, alespoň jsem stihl slavné žhnoucí krhavé oči podporučíka Haniky.
A jen tak na okraj. Za válkou na Ukrajině vězí Zlatý Rubl (psáno velkými písmeny, hahaha). Ale to tady, můj milý deníčku, nebudeme rozvádět.