Ač se to nemusí zdát i já jsem prošel několika vzdělávacími zařízeními. Pokusy zanechat na mne stopu vzdělání se však ne vždy projevily kladným výsledkem. A že takových ústavů bylo několik. Na jeden však vzpomínám rád. A tak si jej dnešní povídkou připomenu.
Tento zvláštní ústav se jmenoval Justiční škola, pak Justiční akademie. Nic neobvyklého ve státě kde se přejmenovává kde co a kdykoliv. Zvláštní pro mne byl zážitky. Nejen, že pro způsob organizování výuky jsme si vánoce uspořádali s kolegy v létě, a to se vším všudy: kapr, cukroví, stromek, kurňa to byla fuška sehnat první týden v červnu stromek…, ale také, a to musím přiznat kapacitami, s kterými jsem se měl možnost setkat a osobně se pobavit, za všechny vzpomenu jen Dr. Otakara Motejla.
Zvláštní byl zejména partou, s kterou jsme tři roky sdílely společné zážitky. Byla skvělá. A tak i nás, chovance ústavu, občas vzali na výlet. Jeden byl obzvlášť jedlej. Věznice Pankrác, sekyrárna na Pankráci a budova Vrchního soudu, věznice Mírov, to vše zakončené vrcholem dne návštěvou Ústavu soudního lékařství v Brně s jeho muzeum „zajímavostí“.
Z programu je zřejmé, že odjezd musel být brzo ráno, ve čtyři. No a tak se naše parta rozhodla, že jediným způsobem jak nezaspat, je nejít spát. To šlo v celku snadno. V oblíbené hospůdce s oblíbenou paní vedoucí jsme to dali. I jsme tam potkali nějakého Pražáka, co mu ujelo spojení a nabídli jsme mu, že může jet s námi. Ve čtyři ráno jsme v autobuse urobili prezenčku, jednoho pod sedačkou pedagogický doprovod nečetl, a vyrazili jsme.
Velká jednací síň uvedená do původního stavu skvělá, sekyrárna taky. Vězení obyčejné. A tak jsme v Praze dostali na chvíli rozchod. Vyrazili jsme metrem kamsi. Pro mě zážitek. Ten znáte, jak přijede moravák do Prahy, stojí před plánem metra a ptá se stařečka vedle sebe: „tož vysvětlíte mi to?“. „To máš jednoduchý chlapče, zelená je Áčko, žlutá Béčko a červená Céčko“. „Dobře dědo a ta modra?“. „To je Vltava ty blbe“. Asi tak nějak jsem si před pražskými kolegy připadal já. Dodnes si jich cením, neztratili mne. Ve voze však bylo pouze jedno místo a tak jako správný gentleman jsem pobídl kolegyni, ať si sedne. Odmítla, a já se slovy a pod dojmem kriminálu Pankrác a tím, že ještě jeden navštívím a také pod vlivem probdělé předchozí noci, jsem prohlásil: „Dobře, já si teda sednu, na Pankráci jsem seděl, na Mírově taky, ale v metru ještě ne“. To byste koukali, kolik babiček okolo nás rychle vstalo a vystoupilo. Sedla si i kolegyně.
Exkurze pokračovala směr Mírov. Prošli jsme hradby, podívali se do cely, kde pobýval populární český vězeň před svým útěkem. Koukli do akvária, v kterém je vězňům pro krácení volného času dovoleno pěstovat rybičky, prý to jsou piraně a jeli dál na Ústav soudního lékařství.
Nikoliv tak znalí, avšak intuitivně jsme vycítili, že na tuto etapu sebou potřebujeme něco ostřejšího. Před vstupem do budovy jsme byli instruování, že prohlídka má tři části, vlastní pitvu, projekci diapozitivů a muzeum uschovaných kuriozit. Cvakli jsme si a šli na věc.
Kolegyni stačilo vidět pod prostěradlem palec u nohy a běžela ven. No přiznávám, byli rozumní, nechali otevřené dveře na dvůr a i tak tam byl smrad strašný. Postupně se kolektiv zmenšoval až na posledních pět hrdinů. Vtípky jako dnes už na grilované žebírka nejdu a podobné pomáhali uvolnit napětí. Pitvu jsme absolvovali, šli si opět cvaknout, tentokrát za své hrdinství, s tím že nejhorší máme za sebou a vydali se na druhou část.
Vtěsnali jsme se do malé místnosti s málo místy k sezení. Stoupl jsem si tedy k zadní zdi, opřel se a čekal co se bude dít. K promítačce vedle mne si stoupl docela fešný doktor, ale upozorňuji patologa nikdy nechtějte, nevěřím, že když večer jde do pelechu, ještě to z něj není cítit. První diák, druhý, třetí, nutkavý pocit že musím ven, krok v před a …. A na další zážitky se musíte zeptat někoho jiného. Když mne probrali, už jsem zůstal venku s likérem, cigaretou a ani muzeum kuriozit mne zpět do budovy nedostalo. Za to jsem se však v Ústavu soudního lékařství zapsal jako první, kdo neomdlel při pitvě a sekli s ním tři diáky. Od té doby jsem nebyl ani v kině, co kdyby?