Překvapí mě o Vánocích ještě něco?Překvapí mě o vánocích ještě něco?
Vánoce jsou svátky klidu, příjemných vůní a dobou naplněnou překvapeními. Libá vůně jehličí se line celým bytem, cukroví a štědrovka jsou na stole spolu s hrníčkem vánočního punče. Jediné co chybí je klid a překvapení. Ale není všemu konec. O překvapení se jako vždy postará otec, a tím zároveň zajistí, že klid nebude.
Letos vše začalo kaprem. Otec jej přinesl živého, protože odmítl zaplatit 10, - Kč za zabití. Úkol splnil sám, a tak se nám usmrcený kapřík půl hodiny procházel po kuchyni a rozbíjel vše, co mu přišlo do cesty. Dokonce i do obývacího pokoje nahlédl, ale televizní program jej zjevně neupoutal a vrátil se zpátky do kuchyně. Kapr byl po dlouhém souboji odchycen a první katastrofa byla za námi. Rány a šrámy z lovu byly ošetřeny, střepy skla a porcelánu odklizeny. Mohli jsme teď čekat na nová vánoční překvapení. Tím dalším měla být borovička.
Vánoční stromek nebyl moc pěkně rostlý, ale po nazdobení vypadal obstojně. Tatínek vyrazil s odpadky k popelnicím, a tím vlastně začalo další překvapení. Kdosi, a ještě jsme měli zjistit kdo, měl stromky dva, a tak ten přebytečný odložil u kontejnerů. Otci se zdál, a také skutečně byl hezčí než ten náš. O pár okamžiků později již v našem bytě docházelo k přestrojování stromečků. Ten den už nebyl v denním rozkaze, který u nás vydává maminka, žádný další úkol. Odpoledne byla očekávána návštěva našich známých. Lepší rodina, dobře situovaná, a jak by se dřív řeklo nóbl. Zkrátka rovnější mezi námi rovnými. A už přišli. Hned ode dveří teta křičela: „Jé, to je náš stromek“. Prostě pěkný trapas. A nedivil jsem se, když matka taky křičela, a to na otce: „Já tě jednou stejně zabiju“. Návštěva odešla, trapas a nemilé překvapení tím odeznělo. Ostřílení členové však dobře věděli, že rozhodně nejde o překvapení poslední.
Přípravy vrcholily a s otcem jsme se vydali na nákup čerstvých uzenin a sýrů na předkrm k Štědrovečerní večeři. Jeli jsme do jednoho z těch velkých obchodních domů, kam tak strašně nerad chodím. Mám v nich vždy pocit, že mi u vchodu opoměli dát plánek a buzolu, a já že se tedy nutně ztratím. Otec však navigoval dobře a za pár chvil jsme stáli před pultem s kýženým zbožím. V ten okamžik se mě otec ptal, kolik nás bude u stolu. Odpověděl jsem že 6, i když jsem nevěděl proč se otec ptá. Pak se divila i prodavačka. Táta totiž objednával zboží stylem: „Prosil bych 6 plátků toho a toho sýra a 6 plátků toho a toho salámu“. Zrudl jsem hanbou a usoudil jsem, že taková spořivost je možná jen v důsledku duševní choroby. Otci jsem sdělil, že na něj počkám venku u auta. Vyhnul jsem se tím dalším obdobným trapasům. K automobilu jsem dorazil 10 minut po otci, nemohl jsem totiž nalézt východ.
Nastal ten dlouho očekávaný den. K obědu měla být postní čočková polévka. Měla! Místo toho však utvořila překvapivě hezký vzor po bíle vymalovaných stěnách a stropu kuchyně. Nikdy jsem nevěřil, že natlakovaný pepinův hrnec jde bez upuštění páry a tím i bez úhony otevřít. Taky jsem nikdy neslyšel o osobě, která to zkusila. Teď už vím, že ji i znám. Ano byl to můj otec se vzděláním z českého vysokého učení technického. Každý rok se po těch všech událostech divím, jak maminka zvládne připravit večeři tak, že je vše jak má být, i s těmi vůněmi a klidem co k vánocům patří.
Po vánocích jsem vyrazil k sobě na chatu a tam přemýšlel o všech letošních katastrofách, a těch co nás čekají za rok. Pak jsem si nalil odpověď a bylo mi zase dobře. Už se těším na příští vánoční překvapení.