tak jsem si půjčil Dům Bernardy Alby. Je to básnicky hutné a stručné a tohle se mi hodně líbilo: Člověku stačí párkrát si spálit prsty a zjistí, že je lepší žít tak, jak žije, a neztěžovat si život nesplnitelnými sny. Obzvlášť o mužích, o vysněných mužích. Krásných, pracovitých, vnímavých, bohatých, něžných, věrných, slušných. O takových, kteří nemohou být. Už vlastně ani nevím, jak vypadá katedrála v Seville či El Pópulo v Cádizu. A také se bez toho dá žít.
Snad k tomu nemusím, můj milý deníčku, nic dodávat.
Cítím se všelijak, v kině jsem měl nechutný záchvat kašle, kolegyně má už třetí antibiotika a to mám ve čtvrtek jet na Moravu. A potřebuji nové kalhoty do terénu, ty staré se prodřely, jak víš, můj milý deníčku, takže to spěchá. Dnes po kině jsem je sháněl, zatím marně. Běda, jak má člověk jasnou představu, co potřebuje!
A ještě toto:
Ty jsi opravdu husa. Kde jsi četla o lásce? V bibli snad. Láska je mýtus, prd, nic. Nic takového neexistuje. Láska je plemeno šílenství. Zatemní mozek, vypíchá oči, zaslepí uši i nos. Ochromí ruce i nohy. Chtěla bys být slepá, hluchá? Chtěla bys být mrzák?
Zaslechla jsi trávu růst a už sem táhneš ovce a kozy z celé vesnice na pastvu.