tak jsem v sobotu byl vyvlečen na první jarní výlet, celkem drobný do Šárky. Ještě nešlo o zahájení sezóny, byť to se nezadržitelně blíží, brrr. Den začal příjemně, tady u nás skupinka mladíků obnovovala jakousi zarostlou asfaltovou cest (tak dobře zarostlou, že jsem ani netušil, že tam je), což byl pohled nesporně příjemný. No uznej, můj milý deníčku: horda roztomilých mladíků s lopatami a krumpáči vesele na sebe halekající mladistvými hlasy. Brzy se to ale zvrtlo. V terénu se sice potvrdilo velké sucho, ale to je nepodstatné. Bylo teplo a začaly klasické průvanové střety v MHD. V tramvaji jsem se hádal s jakousi ženštinou a jejím amantem, jestli bude zavřený horní fukeř nebo nebude. Ženská vyhodnotila stav věci tak, že jí to za vádu nestojí a důstojně přešla do prvního vozu. Já byl ve druhém vepředu, takže se ocitla v prvním v zadu a ze všech (bezpochyby) otevřených okem na ní fučelo dle libosti. Já moc možností, kde se schovat před průvanem, který mi prostě vadí, nemám. Ti ostatní mají pro sebe celou tramvaj (autobus, vlak, metro). Nicméně já jsem ten sobec, že můj milý deníčku. Amant ovšem podlehl náporu testosteronu, jehož návaly po zimně ještě úplně neovládá a dal mi pěstí takovou, že jsem druhou vzal o zem. Na smůlu jeho březí samice tento skvělý ochranitelský počin nemohla ocenit, neboť už tam nebyla. Prý jsem do ní strčil, což byl nesmysl, ani jsem se jí nedotkl. Když začal něco žbrblat o policii, tak jsem mu doporučil, aby ji ihned zavolal. Pochopitelně obrátil a dělal, že mne nevidí. Na příští zastávce vystoupil a začal dojemně volat svojí samičku, protože teprve poté, co odrovnal konkurenčního samce zjistil, že už není o koho bojovat. No mohl se mne zeptat, řekl bych mu, kam šla. Úder byl opravdu silný, byl jsem značně otřesený a vzpamatoval jsem se až asi po hodině v čekárně na chirurgii. Tam mi udělali roentgen a poslali mne domů, že to nic není. Kousat nemohu pořádně ještě teď a v neděli ráno jsem vykašlával zaschlou krev. Šel jsem tedy v neděli dopoledne na ORL, protože mám zřetelně deformované oblouky na patře. Podle paní doktorky ne, ale ta se mi tam nedívá pětkrát týdně. Prý mám ale zablokovanou krční páteř a abych si zaplatil masáže. Tady je masérů opravdu hodně, že bych vybral nějakého zde? Ale dosti žertů, po třech hodinách v čekárně přeplněné bacilami považuji skoro za nemožné, abych něco nechytl. Kdybych nebyl tak úzkostný, mohl jsem se tomu ovšem vyhnout, že, můj milý deníčku. Ale nebezpečí zvláště obávané střevní chřipky, kterou dostala dcera kolegyně se vyhnout nebudu moci, neboť jsem kolegyni, aby zůstala doma nepřesvědčil. A když jsem šel odpoledně do Alberta, tak jsem na kluzkých dlaždičkách uklouzl tak, že jsem se rozplácl, jak široký, tak dlouhý. Je div, že kromě ušpinění mám jen trochu odřenou nohu nad kotníkem. Zkrátka všechno se mi staví na potvoru a snáším to hůře než kdo jiný a nejlepší by bylo, kdybych šel do chudobince.
Hmm, a pořád nemám KPR . . .