Do temnoty duše vedu,
mou mysl to však nesžírá
mé srdce je celé z ledu,
a všechno kolem umírá.
Umírají tiše,
hlásku nevydají,
mám motýlky v břiše,
když duše své mi dají.
Démon je tvor noci,
jenž slabostí nemá,
zaslepen svou mocí,
nové duše hledá.
Pak spatřila jsem bytost velkých čistých očí,
a něco jako děs do těla mi vkročí.
Pomalu se třesu,
moje tělo hoří,
dokonalá netečnost pomalu se boří.
Sladká dětská radost z dívky vyzařuje,
ta hloupá lidská emoce,
co ostří otupuje.
Když trhám další duši,
už necítím nic,
motýlci jsou pryč,
než smrt tebe chci víc.
Jsme jako rub a líc,
opačné stránky zcela,
a proto nemám nic,
co by jsi ze mě chtěla.
Jsem jenom prach a stín,
nenosím nic než strach,
jsem jako jed, jak blín,
jsem jenom hnusný vrah.
Chtěla bych tě chránit,
před světem plným zla,
chtěla bych tě mámit,
jsem tebou posedlá.
Chtěla bych ti tvrdit,
že jsem jen obyčejný tvor,
tvor, který nezabíjí jiné,
tvor, který neroznáší mor.
Neumím dobře lhát,
a ani ukrývat své pudy,
proto se musím začít znovu krutě smát,
a zničit lásky plné bludy,
Jediná možnost jak se vrátit,
do starých známých časů,
je zardousit tě,
umlčet tvojí krásu.
Dávám ti ruku,
půjdeme peklu vstříc,
naivně věříš,
netušíš, že už se nikdy nevrátíš.
Do temnoty duše vedu,
mou mysl to však nesžírá,
mé srdce je celé z ledu,
a všechno kolem umírá.
Umírají tiše,
hlásku nevydají,
motýlci však zmizeli,
už netřepetají.
Moje mrtvá Chiméro,
všechno jsi mi vzala,
protože to slovo „cit“,
jsi mi poznat dala.