Nemůžeš dýchat,
chce se ti brečet, ale snažíš se smát,
nutím tě vzdychat,
nutím tě se mě bát.
Chceš utéct pryč,
ale já se jen začnu krutě smát,
jen si křič,
můžeš se i zkusit prát.
Vlastním celou tvou duši,
víš to, tak proč teď křičíš?
Snad chtělas mě vidět bez retuší,
tak proč mě teď tak ničíš?
Nejsem princ na bílém koni,
tak proč se divíš?
Když ne podkovy, ale okovy zvoní,
proč svoje rty ve strachu křivíš?
Teď už je pozdě na utíkání,
jsi můj majetek, moje hračka, můj zajatec,
a já byla přece tvoje jediné přání.