Tak nám to kleslo, pánové. Zachovejte klid. Myslím věkovou hranici atraktivity pro gaye. A pomalu už se blížíme tam, kde nás odpůrci odjakživa chtěli vidět, a to sice k oblíbenému argumentu „A kde to skončí?“, tedy k dementní představě, že se nám o svá práva začnou hlásit i pedofilové a budou na matriky tahat kojence a registrovat se tam s nimi. Narážím na to, že jednou z nejžádanějších skupin mezi gay muži se nám tady pomalu stává věk 15-18 let. Ona posedlost tvarem a barvou věcí z nás ze všech celkem všeobecně udělala tak trochu fetišisty na věčném lovu.
Jako gay do 25 roků jsi ještě v cajku, od 26 jsi v ohrožení, ale pokud na sobě hodně makáš ve fitku, leckdo si ještě říká, že máš zajímavou osobnost. Když je ti 29 a půl, začneš kopat jámu, protože s lopatou ti to nikdy moc nešlo. Ve třiceti se v gay komunitě rozplyneš a ve třpytkách dopadneš na dno hrobečku. Z noční můry a kocoviny po traumatické oslavě děsobodu tvého žití se sice probereš, ale čím dál častěji budeš slýchat za zády: „To nejlepší má za sebou.“
Možná jde o pudy, jako by se člověk hodlal podvědomě rozmnožovat s někým v nejlepší biologické formě. Na menší zádrhele tělo už nemyslí. Ale on fetiš zajíčků a králíčků není nic nového, anžto jsou tak načechraní. Ostatně na Azurita jsem brala i já. Ovšem člověk není králíček Azurit a věčně svěží nevydrží nikdo.
Ruku v ruce s touhou po mladších protějšcích jde ovšem taková nemilá věc. Hrůza z vlastního stárnutí. Každý si totiž dal dvě a dvě dohromady a vyšlo mu tři, protože jednou může on sám být ten starý muž u piva, co pozoruje mladý chlapecký pár na baru. Strach, že i my sami se jednou staneme, nebo jsme se už stali, něčím uslintaným, šmíráckým, osamělým a nechtěným. I ten vyvěrá z naší posedlosti krásou, mladostí a radostí. Jsme krajně intolerantní k nepohodlí. Jenže vlastní hedonismus nás zahání do kouta. Obava, že jednou už nás nikdo nebude chtít zatáhnout do pomyslného dark roomu a šeptat nám do ouška Karla Hynka Máchu, nám slídí za zadkem jako kříženec Václava Klause a nějakého jiného živočišného druhu (kterých podle něj neubývá, ale naopak přibývá).
O mužích se vždycky říkalo, že chtějí jenom to jedno. Pokud se mi něco neztratilo v překladu, byl to sex. Posedlost člověka sexem je fascinující. Sex provozovaný za původním účelem už tvoří zlomek procenta počtu heterosexuálních styků, u homosexuálů jej za tímto účelem provozují jen skuteční snílci. Jistě, potěšení, přijemný pocit. To je jasné. A pak to, co je vyhledáváno mnohdy i u masturbace: utišení myšlenek. Jen chvíli na nic nemyslet. Každodenní svět je složitý. Sex je snadný (pokud zrovna nelouskáte japonskou edici Kámasútry nebo vás nebolí záda). Hledáme osvobození od vlastní osobnosti, kterou máme pocit, musíme pořád obhajovat před ostatními.
Jenže právě touha se líbit ostatním nás žene na okraj, na okraj virtuální propasti, kde za třicátým rokem už není nic. Tam se to láme, panáčci padají do tmy a na jejich místo přicházejí noví. Já: 18/178/19. Ty: GAME OVER. Vzpomínej a sleduj pořady o vaření. A do klubů nám nelez, je na tebe smutný pohled. Stejně si všichni akorát budou myslet, že tomu klukovi platíš. A ty mu taky nejspíš platíš. Jenže nezapomínejme, že kdo se nechá zlákat ke strachu ze stárnutí a ošklivění, ten tuhle scestnou myšlenku sám podporuje a šíří a stává se jejím spoluautorem.
Někteří gayové raději rovnou hrdinně na seznamkách o svém věku lžou. Jiní zase na téma, jestli raději partnera zajímavého a charakterního, nebo hlavně mladého a pěkného za každou cenu, odpovídají: Jak na co. No mě to netankuje, malého prince dávno nečekám, jen tenhle typ pragmatičnosti je přecejen trochu únavné a deprimující klišé.
Řešením se zdá být zkusit si najít stálého partnera, který dokáže snést tu zjevně skandální skutečnost, že stárnete. Že jste jen to, co jste, a nemůžete být najednou něco nového vzrušujícího každý den. Ne, navzdory tomu, co píšou v ženských časopisech v článcích typu „Překvapte svého partnera“, tak po mnoha letech soužití už partnera skutečně nepřekvapíte, ani když přijedete do ložnice na gumové kachně, nad hlavou budete točit lasem z ponožek a zpívat Internacionálu.
Nějak celospolečensky byla přijata myšlenka, že život se dělí na obsahově před načrtnuté etapy. Ale vždyť máme všichni jen jeden život. A ten nezačíná a ani nekončí ve třiceti. A nemusí to být jen oceňující partner, co nás vysvobodí. Může to být pocit, který přineseme sami sobě (Fuj, ne, to teď nemyslím!). Asi jako když jdete běhat: hodinu jste se nepulírovali před zrcadlem, máte rozcuchané vlasy, na sobě tepláky, vypadáte zpoceně a blbě a na konci vás nikdo konkrétní nečeká a vám je přesto tak dobře.