Dva na sebe navazující příběhy:
Za blbost se platí
Pusík:
Byl krásný letní večer a já se jako obvykle díval na televizi. Co dávají ? To nevím. Spíš než televizi pozoruji mobil, který mam před televizí na stole. Čekám až mě napíše. V hlavě mám zmatek. Mezi nerozpoznatelné obrazy z televize se mi mísí vzpomínky na krásné chvíle strávené s mým milovaným Broučkem. Najednou se ve mně probudil smutek. Stále nepíše . Začínám přemýšlet nad blbostmi. Proč tak asi nepíše? Po chvíli poruším svůj zákaz a vytáčím jeho telefonní číslo na mobilu. Nezvedá to. Po sléze to zkouším ještě 3x, ale stále bez úspěchu a řada žárlivých SMS mu už za tu chvíli musela zaplnit celý jeho mobil. Otvírám flašku vodky a kopnu do sebe asi čtvrtku. V hlavě mám ještě větší zmatek. Když už se dostanu skoro na dno mé nynější kamarádky začínám panikařit. Co ? Proč ? Není náhodou s někým jiným ? Myslí ještě vůbec na mě ? … Najednou si všimnu klíčů od auta, které leží vedle mého mobilu. Po promyšlení všech pro a proti vyhrála ta nejmíň zodpovědná myšlenka. Vzal jsem klíče od auta a rychle utíkám do garáže. S menšími obtížemi z ní vyjíždím a pouštím si moji oblíbenou písničku, která nám hrála, když jsme se s Broučkem viděli poprvé. Se slzami v očích zpívám :,,Skořápky ořechů plují si bez dechu s nákladem vzpomínek na celý rok´´. Začínám brečet. Najednou mi mé slzavé oči osvítí ostré světlo. Ozve se ohlušující rána. Před očima se mi mihly všechny vzpomínky na mého Broučka. Cítil jsem obrovskou bolest, která ale po chvíli přestala. Opilý jsem usedl za volant, nepřipoutal jsem se a způsobil dopravní nehodu. Žárlivost je věc, která do vztahu patří. Žárlí každém člověk. Nic se ale nemá přehánět. Malá žárlivost vztahu prospívá naopak velká žárlivost časem vztahy ukončuje.
Osudový den
Brouček:
Jako skoro každý den jsem v práci. Celý den myslím na svého milovaného žárlivce. Nemůžu se dočkat až budu mít po práci a pojedu ho překvapit. Celý večer mě bombarduje SMSkama a pořád volá. Dělám jako kdybych neměl mobil vůbec s sebou, protože bych mu určitě jinak prozradil, že se večer za ním chystám na návštěvu. Super a už je 22. hodin a já mám padla. Rychle se převlíknu a běžím k autu. V autě si pouštím naši písničku a začínám si z radosti zpívat : Skořápky ořechů…´´´. To je ta písnička, která nám hrála na prvním rande. Sice jsem ještě v obci, ale jedu trochu rychleji. Už se nemůžu dočkat až uvidím svého Pusíka. Najednou se v zatáčce předemnou vyřítí auto a já už jsem nestihl nic udělat. Srazili jsme se. Mám černo před očima, ale po chvíli zjišťuji, že se mě nic vážného nestalo. S menšími bolestmi vylézám ze svého auta a teprve teď si začínám uvědomovat co se vlastně stalo. Dívám se na to druhé auto a podlamují se mi kolena. Vždyť já to auto znám . To je Pusíkovo auto. Ihned začínám hledat řidiče a namlouvám si, že určitě nemohl řídit on. V autě nikdo není, jen rádio tiše vyhrává: ,,Skořápky ořechů…´´. Začínám brečet a v tu dobu ho uvidím jak leží na silnici nedaleko našich aut. Byl to hrozný pohled. Běžím k němu. Jeho oči se na mě na chvilku podívali. Kromě smutku a smrti už v nich nic jiného nebylo. Můj Pusík mě umíral v náručí a já jsem nemohl nic dělat. Hrozně jsem brečel. Skončilo to strašně rychle…Promiňte, ale víc už nemohu psát…
Pusík:
Ponaučte se z tohoto příběhu všichni tam dole co žijete. Buďte rádi i za maličkosti které Vám život nabídne a prosím pomožte mému Broučkovi má to teď strašně těžký…