Tichý večer,
pozdní večer,
tak tam stála,
krása sama.
Mladá žena,
štíhlá, sličná,
sněhy bílé,
místo: Letná;
v Praze bylo, rozumí se,
v lednu roku čtrnáctého,
jenž dvacítkou honosí se
na počátku čísla svého.
Proč jen je tak nevšímavá?
Mladý muž se blíží svižně,
tančí slalom hovniskový,
pruzný krok a jiskra v oku,
štíhlý, sportem utužený;
tak si fandí,
pravda, ročník je již starší.
Myslí, "mám ji něco ríci?
Oslovit u krásnou líci?"
Stále stojí, klidně čeká,
co když zatřese se jemu hlas?
Dívka stále nevšímá si,
nevidí snad?
Nechce vidět?
Přesto muž teď osmělí se,
jda již téměř kolem ní.
Pevným hlasem osloví ji:
"To tam necháte ležet, co tu ten vás pes odložil?"
"Ježišmarja, já jsem si nevšimla."
Sáček hledá po kapsách...
Má jej, či snad ručkou hebkou
sebere ten exkement?
Muž jde dál, teď už ví,
kráska leccos nevidí;
toť když nechce.
Tak ani on nespatří
zda se k zvíři sehne přece,
- bíl on krásen, forem vlka -
k lásce svojí, největší.