uvádím několik úryvků z překladu vyšlého roku 1994:
Jak přísný je pohled pederasta? Jak strašný je ptačí úsměv? Jak ztopořený je pyj podle rozkazu?
Existuje mužská pasivita, která činí z toho, kdo se nechá kouřit, člověka méně aktivního, než je ten, kdo kouří, stejně jako se ten, kdo kouří, stává pasivním, když se nechá přeříznout.
Ona část bible, v níž se dva bratři, vedeni dvěma prsty téhož boha, urážejí a zabíjejí ze dvou důvodů, které jsou důvodem jediným.
Pasáž o něze na str. 132
Mou láskou bude Námořník.
Nemluvíme o její kráse. Krása může být hradbou strašnější než ostnaté dráty, vystrkuje své ostny a své stinné stránky, vysílá poryvy větru, zabíjí na dálku.
Bojí se, že ho moje pusa otráví. Z něho stříká jed, ale já ho otrávím.
Nebije proto, aby buzeranta okradl, ale krade, protože ho udeřil.
Vtisklo mu znamení pochybnosti a pohrdání, které vždycky doprovází náboženskou víru.
Tok této knihy se musí zrychlit.
Štěstí - jakýsi druh zápalu, který můžeme chápat též jako nemoc vyvolanou tělesnými šťávami, proudícími v cévním systému události.
Pokora se může zrodit jen z pokoření. Jinak je planou marnivostí. A ještě: Může-li se pýcha zrodit jen z pokoření, poručík se teď cítil být přímo v jeho jádru.
Nazítří, jak jsme řekli, policejní komisař důstojníka zatkl.
V neděli jsem byl v BZ Na Slupech a předjaří je v plném proudu, kvete prostě všechno, zimnokvět, vilíny, sněženky, bledule, i nějaká ta ladoňka vídeňská a první šafrány. Jinak mám zase nějakou rýmu, už vidím, že se z těhle viróz letos hned tak nevyhrabu. No, hlavně když to není nic závažnějšího, že můj milý deníčku.
Později téhož dne:
Když jsem čekal, než začne kino, otevřel jsem knižní pojednání o slavném režisérovi Miklósi Janczóovi a najednou jsem zaslechl, jestli prý víme, že zemřel. A skutečně, na internetu jsem zjistil, že zemřel 31.1.2014 a tudíž jsem jeho skon propásl. No, už měl na to věk.