PŘÁTELSTVÍ
„Bylo by dobré vědět, jestli přátelství vůbec existuje? Nemám teď na mysli tu příležitostnou radost, kterou dva lidé pocítí, protože se setkali, protože v některém životním období smýšlejí o jistých otázkách stejně, protože mají podobný vkus a stejné záliby. Toto všechno není přátelství. Někdy už si myslívám, že je to nejpevnější vztah v životě... snad proto je tak vzácný. A co je na dně? Sympatie? Je to prázdné, řídké slovo, jeho obsah nemůže být dosti nosný k tomu, aby se dva lidé za sebe postavili i v kritických životních situacích; z pouhé sympatie? Je to snad něco jiného?... Je snad v hlubinách každého lidského vztahu špetka Ertoa?“ (s. 83-84)
„Kamarádství a spojenectví občas vypadá, jako by to bylo přátelství. Společné zájmy někdy vytvářejí takové lidské situace, které se přátelství podobají. Navíc lidé rádi utíkají před samotou do všelijakých intimit, kterých pak většinou sice litují, ale po jistou dobu mohou věřit, že důvěrnost je jakousi odrůdou přátelství. Toto všechno není ovšemže to pravé. Člověk si představuje, že přátelství je služba... Ani přítel neočekává odměnu za své city, stejně jako zamilovaný. Nestojí o protislužbu, nepovažuje za nadřazenou bytost toho, koho si zvolil za svého přítele, zná jeho chyby a respektuje ho i s nimi, do všech důsledků. Toto by byl ideál. A skutečně, má smysl žít, být člověkem bez takového ideálu? A pokud nám nějaký přítel odpadne, protože to není opravdový přítel, můžeme ho vinit, jeho charakter, jeho slabost? Jakou cenu má takové přátelství, v němž v tom druhém milujeme ctnosti, věrnost a vytrvalost? Jakou cenu má láska, která chce odměnu? Copak nejsme povinováni přijímat nevěrného přítele stejně jako obětavého a věrného? Není snad pravým obsahem všech lidských vztahů tato nesobeckost, která nechce a neočekává od toho druhého nic, vůbec nic? A čím více dává, tím méně očekává opětování? A dá-li tomu druhému veškerou důvěru mládí, veškerou obětavost mužného věku a nakonec ho obdaruje maximem, které člověk člověku může dát, totiž slepou, bezpodmínečnou a vášnivou důvěrou, a potom musí vidět, že ten druhý je nevěrný a podlý, má snad právo urazit se, volat po pomstě? A pokud se urazí, pokud volá po pomstě, byl snad přítelem on, ten podvedený a opuštěný?“ (s. 85-86)
JINAKOST
„Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo že jsme plešatí a břichatí – ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství zůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, jejíž chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům.“ (s. 104)
CÍL
„A všeho můžeš v životě dosáhnout, všechno můžeš kolem sebe a ve světě překonat, život ti může dát všechno a ty můžeš životu všechno vzít: nedokážeš však změnit vkus, sklony a životní rytmus člověka, tu jinakost, která plně charakterizuje člověka, který je pro tebe důležitý, k němuž máš vztah.“ (s. 136)
VĚRNOST
„Co je věrnost, kterou očekáváme od toho, koho milujeme? ... Není věrnost vlastně takové strašlivé sobectví, sobectví a ješitnost, jako většina lidských věcí a nároků v životě? Chceme, aby byl ten druhý šťastný, když vyžadujeme věrnost? A pokud toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme právo něco vyžadovat, věrnost nebo oběť?“ (s. 148)
STÁŘÍ
„Člověk stárne pomalu: nejdříve zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdřív ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk stárne takto po částech. Potom ti najednou začne stárnout duše. Protože tělo je nadarmo hříšné a podléhá zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá a těší se, touží po radosti. A když tato touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně. Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. Něco v tvém srdci ještě žije, vzpomínka, nějaký mlhavý životní cíl, rád by ses s někým ještě setkal, rád bys něco řekl nebo se něco dozvěděl, a dobře víš, že ta chvíle jednoho dne nastane, a pak najednou nebude tak osudově důležité, jak ses domníval v desetiletích čekání, aby ses pravdu dozvěděl a odpověděl na ni. Člověk pomalu svět pochopí a potom umře. Pochopí úkazy a příčinu lidských činů. Znakovou řeč bezvědomosti. Lidé totiž sdělují své myšlenky znakovou řečí... jako by o podstatných věcech mluvili cizím jazykem, čínsky, a tento jazyk je pak nutno přeložit do smyslu skutečnosti. Nevědí o sobě nic. Vždycky hovoří jen o svých touhách a zoufale a nevědomky se kryjí. Když se naučíš lidské lži, je život téměř zajímavý, začneš sledovat, jak vždycky říkají něco jiného, než si myslí a opravdu chtějí, a máš z toho požitek. Ano, jednoho dne přijde poznání pravdy: a to se rovná stáří a smrti. Ale to už pak nebolí ani toto... (s. 153-154)
Sándor Márai: Svíce dohořívají, Praha, Academia 2003