tak jsem včera kolem 16.15 vyrazil do města. Vše šlo dobře, jako zázrakem hned jela 114, selanka ale trvala jen do okamžiku, než jsem vlezl do metra. Nevím co se zase stalo, ale byl to hnus. Na každé stanici až na I.P. Pavlovu jsme stály 10-15 minut, teprve pak nás pustili dál. Než jsem se pokaždé rozhodl, čím bych mohl jet náhradou za nenahraditelnou trasu C, tak jsme zase jeli. No prostě, můj milý deníčku, kdyby metro nejelo vůbec, tak by to ještě nebylo tak strašné, ale tyhle přískoky byly opravdu únavné. Navíc jeden tajně doufal, že už to konečně pustí úplně. A kolegyně, která se zapomněla v Arkádách mi to potvrdila. Metro naplno spustili, jakmile jsem vystoupil právě na I.P. Pavlova. Když o tom teď tak uvažuji, nemohu se zbavit vtíravého pocitu, můj milý deníčku, že kdybych šel pěšky, vyšlo by to časově na stejno.
A ovšem afty, že. No uvidíme, řekl slepý. (Nemístně vtipkuji, já vím, můj milý deníčku, když těch špatných znamení bylo včera, na mé narozeniny ke všemu, nějak moc: nejen metro, ale také smrt Jirky Podhrázského).