Mám kamarády gaye, co sice randí a žijí s muži, ale nikdy by nechtěli udělat něco, čím by veřejnosti daly důvod si myslet, že jsou „nenormální". Furt mluvit potichu, nebavit se o jistých věcech a další chování agentů 00růžová není jaksi můj styl. Stydím se za nevyoutované, co nedokáží najít pouze odvahu jít s kůží na trh. Vím, že někdy je těžké přiznat barvu kvůli práci či rodině, ale musíme si uvědomit v jaké době žijeme. Pokud lidi nepoznají obyčejného gaye, né růžovou groteskní postavičku s make-upem, nikdy nebudeme mít onu toleranci a podporu, o kterou tolik křičíme. Průvody hrdosti, jež s hrdostí nemají moc společného, taky nepomáhají.
Pracuju v křesťanské organizaci, kde každý druhý je pobožný či chodí do kostela. Vědí o mě, že jsem gay a blízcí spolupracovníci i poznaly mé lásky. Dokonce i koníček v travesty a cosplayi je zde přijat, jako činnost, kterou dělám ve svém volném čase. Nemám strach, že na mě přijdou, že bych dostal padáka, protože jsem to prostě Já. Na nic si nehraju, nic neskrývám a jednám narovinu. Je to můj způsob, jak projevit hrdost k mé orientaci.
Ovšem, že nejsem svatoušek a mám kostlivce ve skříni. Ale nejde zde o dokonalost. Jde zde o to, abychom se mohli podívat světu do tváře a neklopili zrak. Stačí, že v Rusku, Ugandě a dalších zemích jdou cestou středověku a nedokáží přijmout obyčejného člověka, leč jinak orientovaného. Vyjadřuji tímto podporu a smutek pro lidi, jež v oněch zemích musí žít, skrývat se a trpět. Nejvíce lituji děti, jež zjistí svou odlišnost a nemají jiné východisko, než si sáhnout na život. Oproti těmto zemím, máme demokracii a pochopení, jenže toho prostě někteří nechtějí využít.
Vyjděme už sakra ze skříně a pomozme alespoň morálně utlačovaným, jež nemohou projevit svou lásku a přirozenost světu.