když jsem v televizním programu uviděl Maltézského sokola s Humphrey Bogartem, nemohl jsem se dočkat, až film uvidím. Ptáte se (a nebo neptáte, to je jedno, stejnak odpovím) proč? Kvůli Humphrey Bogartovi? Ale kdeže. Kniha, vydaná v roce 1930 je plná homosexuálních narážek a skutečně jsem se třásl nedočkavostí, jak si s tím filmaři v roce 1941 poradili. A nebyl jsem zklamán. Po jakémkoli náznaku homosexuality (kdosi na ČSFD správně psal o choulostivých scénách) ve filmu nezůstala ani ta nejnepatrnější stopa. Prostě jak zmizely. Tomu říkám výkon! Ale proč o tom píši. Jedna z hlavních postav románu, levantinský zženštilec, projevující podezřele vřelou náklonnost k tzv. chlapečkovi, což byl, jak se myslím říká mačo, tj. mladík se sveřepým výrazem ve tváři, necitelnou duší a bouchačkou vždy připravenou ke střelbě, by jistě nemohl ve třicátých letech dvacátého století projevovat zženštilost růžovými tričínkami, falsetovým hlasem, kabelčičkou na lokti, kroucením v bocích a pod. Ponechme stranou, že by ho za to v té době zavřeli do lochu nebo do blázince a přiznejme, že se ve výše popsaných projevech nejedná o zženštilost jako takovou, ale o stylizaci do role teplouška, dříve začasto dokonce účelové; takto se např. stylizovali kadeřníci, aby manželé zákaznic nemohli mít pocit, že by takový muž mohl jejich ženu sexuálně vzrušit; zženštilost jistě nevylučující, ale nepředstavující její nutný ani základní projev. Ostatně, do role teplouška se s oblibou stylizoval J.P. Belmondo ("Fůj, ženská!") a jeho snad ze zženštilosti podezřívat nebudeme. Nebo ano? Cairova zženštilost se projevovala jinak, daleko jemněji a nezřetelněji, ovšem o nic méně. Myslím, že Cairo mohl na první pohled vypadat dost podobně jako ve filmu a vše se skrývalo v pohybech, ve způsobu řeči, v navoněných kapesníčcích a pěstěných rukách, v poněkud přehnaně upraveném oblečení a hlavně v oněch vřelých citech. Alespoň co si pamatuji z knihy. Např. takový opět VyVolený Vladko se v první soutěži velmi staral o to, zda jeho pohyby nejsou zženštilé. Tomu celkem rozumím (a popravdě byly). Za zženštilého se považoval I.S. Turgeněv (a velmi ho to trápilo), podle fotografií bychom dnes řekli, že to byl důstojný pán s plnovousem. Pokud jsem Turgeněva správně pochopil, trápila ho nerozhodnost, přílišná citlivost, sklony k zádumčivosti jako projev nezmužilé slabosti, vztah k estetice (Něždanov z Noviny!), zkrátka neschopnost poskytnou ženě tu pravou a potřebnou oporu. Možná si někdo z vás, Vážení, všiml, že mám vyplněny čtyři čtverečky u zženštilosti. To není omyl, ale promyšlený tah. Zženštilost se nutně skrývá uvnitř, člověk s ní nic moc neudělá a jak tu jeden z vás trefně podotkl, ještě to neznamená, že musí tuto zženštilost dávat zřetelně najevo. Když pomineme Vladka (také jsem v době dospívání řešil nesnesitelně zženštilé pohyby a vysloveně nesnášel, když jsem se měl pro zábavu převlékat do "ženských" šatů) a Turgeněvovskou estetiku, musím se přiznat, že jsem si jako dítě chtěl hrát s panenkami a vozit kočárek (zvláště jsem měl rád takové ty malované postavičky s vystřihovacími šatečkami; móda mi dodnes není cizí, to že sám jsem vcelku neupravený a oblečený jako hastroš je jiná věc; mimochodem, vždy jsem toužil mít mončičáka a měl jsem upřímnou radost, když jsem jednoho modrého jako dospělec dostal), nechtěl si hrát s autíčky (i když hokejka se mi vždy líbila - hokej jsem sice nehrál, ale z jiných důvodů) a vyřešil to inspirem, které je neutrální, technické a estetické zároveň. Pletení a háčkování jsem ze stejných důvodů vyměnil za origami (ostatně mne pletení a háčkování bavilo spíše jako technický problém; doteď mi není jasné, jak to může fungovat). Dále, nekouřím, nepiji, do hospod nechodím (a hospodský humor je mi odporný), prát se neumím (ani pěstmi, ani obrazně), na kopanou nekoukám, nehraji ji a ani mne nezajímá (když sporty, tak estetické jako je gymnastika, krasobruslení, skoky do vody), vytahovat se neumím, miluji vůni růžového oleje (ale kupuji převážně pánskou kosmetiku, až tak hluboko jsem klesl) atd. Jistě, občas se projevuji jako muži, např. dveře s plnýma rukama otevírám nohou (ženy loktem), nákupy spíše nenávidím (nejraději bych koupil tu samou věc, kterou jsem koupil minule, jenže novou) apod. A proč tedy nemám všech pět kostiček? Jednou jsem ve společné sprše nachytal jistého pána v letech, který si s pištěním přistižené staré panny před sebe honem strčil osušku. Tak takhle daleko snad ještě nejsem. Konečně, pokud bych chtěl být hodně jizlivý, tak bych řekl, že každý homosexuál musí mít a priori alespoň jednu kostičku, jinak není upřímný. Uznávám, že jde o otázku míry a dost možná jsou mé čtyři čtverečky tak trochu na truc a jako zkouška všímavosti.
A teď něco do deníčku:
Shlédl jsem americký, v roce 2002 nově obnovený (sic!) němý film Desatero přikázání. Bylo to opravdu trapné a doufám, že dnes by se nikdo něco podobného spáchat neodvážil a když, tak by byl obviněn z šíření xenofobie a rasové a náboženské nesnášenlivosti. Prolog byl prostě ubohý, zjevení božího desatera svou trapností hned tak něco nepřekoná, scénáristická impotence současného příběhu byla vskutku příkladná. A přitom to nebylo řemeslně špatně natočené, musím říci, že se jedná o mimořádnou ukázku nábožného kýče. Opravdu mne to popudilo. Ale dosti už o tom.