V bříšku těchotné ženy byla dvě miminka.
První se druhého zeptalo: Věříš v život po porodu?
Druhé: Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
První: Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
Druhé: To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
První: No to je přece nesmysl: Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu – život po porodu je vyloučený, půpeční šňůra je už teď moc krátká.
Druhé: Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
První: Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
Druhé: No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvídíme mámu a ta se o nás postará.
První: Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
Druhé: No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
První: Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
Druhé: No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...