Paksmao (69/180/86)

– Kladno
DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ V noci jim pískli poplach. Všichni to pochopitelně věděli předem a desátník šel pro jistotu spát v maskáčích a v kanadách. Znal se. Už v mateřské školce se mu ostatní děti a soudružky učitelky smály, když komicky a bezmocně zápolil s oblečením. Zvláště tkaničky od bot byly záludným nepřítelem.
Při poplachu se velitelé tanků a řidiči přesunuli na park, nasedli do tanků a vyjeli probouzejícím se městem k místnímu nádraží. Čekalo je vagónování a přesun po železnici do několik set kilometrů vzdáleného výcvikového prostoru. Město se probouzelo, chodci jenom občas vzhlédli ke koloně tanků, které je míjely, a pak si šli zase dál netečně po svém. Rozednívalo se do nového dne a ten den byl takový listopadově pošmourný, upatlaný, nevlídný. Chvílemi drobně pršelo a pak zase přestalo, skoro jako by mělo začít sněžit, ale ne, na to byl ten den až příliš nanicovatý. Jako já sám, pomyslel si desátník sedící ve věži tanku a natřásající se na historické dlažbě centra, kterým zrovna projížděli. Takové škody, přemítal desátník, tu dlažbu aby hned začali opravovat. Ty otřesy historickým budovám také zrovna neprospívají.

Po chodníku kráčeli dva asi desetiletí kluci s aktovkami. Ti si do té školy nějak přivstali, přemýšlel desátník. Nebo ne? Vždyť ono už vlastně není tak brzy, rozednilo se. Na obloze se objevilo neduživé slunce, takový vodnatý mrzáček, studené jako houba nacucaná mastnou špinavou vodou z dřezu na nádobí. Desátník se ve věži uvelebil jak nejpohodlněji to šlo a začal napůl podřimovat. V této chvíli byl tou nejzbytečnější součástí tanku. Jako velitel tam dělal všelijaké věci, jenom nikomu a ničemu nevelel. Ostatně, řidič Fero sám nejlépe věděl kam a kudy má jet.

Předešlý den byl poněkud atypický. Hned ráno je lampasáci s ponurými a nervózními ksichty nadirigovali na pévéesku. Pro později narozené čtenáře je nutno vysvětlit, že pévéeska (PVS) byla politicko výchovná světnice, kde byl televizor a rozhlasový přijímač a kde se pořádalo politické školení mužstva a podobné zbytečné aktivity. Tentokrát byla činnost jednoznačná: Sledování pohřbu Leonida Iljiče Brežněva. Atmosféra vypjatě okázalého, uměle hysterického krasosmutnění, byla lepkavě nechutná a pomalu nervy drásající. Od samého rána zněly v rádiu i v televizi Pochod padlých revolucionářů a podobné funébrmarše. Desátník se chvíli bavil představou jak by to znělo, kdyby nějaká venkovská kutálka zahrála známou opileckou odrhovačku „Už ho tam vezou, starýho Bláhu, na hrob mu nachcali, aby měl vláhu“. Všichni byli otrávení, těch pár členů KSČ v rotě nevědělo jak se tvářit. Občas nakoukl dovnitř nějaký lampasák, snad aby zkontroloval stav truchlení, možná ani sám nevěděl co chce. Všichni se chovali tak trochu jako praštění. Vlastně jako obvykle, jenom to vše bylo o trochu intenzivnější a chvílemi to nemělo daleko ke skupinové hysterii. Když se na detailním záběru čerstvě vykopaného hrobu objevilo, jak se spouštěná rakev vysmekla z popruhů a zcela neuctivě se soudruhem nebožtíkem generálním tajemníkem žuchla, několik vojáků hlasitě vyprsklo smíchy. Desátník se jen tak potichu ironicky ušklíbl a vzápětí se ho zmocnila lehká panika: Nebudou si kluci myslet, že se snad od nich distancuji, když se také hlasitě nechechtám? Nebudou mě snad dokonce považovat za bonzáka? A vzápětí sám sobě nadal do paranoidních volů. Už z toho blbneš, chlapče, a bude to čím dál horší. Někdo snáší základní vojenskou službu docela v pohodě, ale ty, vole, ty zcela určitě do této skupiny nepatříš. Ještě si pomyslel cosi o pekle, které tou komickou nehodou samo dalo najevo, že Brežněva jako nestravitelného odmítá. Jenže jaképak peklo, řekl si desátník, vždyť jsem ateista. Nebo vlastně agnostik? A není to jedno? Hlavně nebýt patetický a afektovaný, neprožívat věci, které se mě přímo nedotýkají, tak intenzivně. Není budoucnost.

Tank se v nějaké nerovnosti na vozovce zhoupl a desátník se naplno probudil. Už opustili centrum okresního města, pomalu se blížili k nádraží. Nevlídný listopadový den stylově rámoval neméně nevlídnou periferii. Z jedné strany zpuchřelá prkenná ohrada, z druhé plot a za ním jakási továrna, snad strojírenský podnik či co. Na rovném úseku to Fero trochu rozjel a vzápětí zase brzdil. Kdesi vpředu se objevila nějaká překážka a celá řada tanků se zastavila. Ve vysílačce se ozvalo rozčilené dohadování velitele přesunu s podveliteli a s dalšími ohvězdičkovanými čuramedány. Trhněte si, pomyslel si desátník. Ale jenom v duchu, jak jinak. Rebelovat, ale jenom tak trochu, neriskovat příliš.

Desátníka zastavení probralo ještě o něco více. Přestal se držet, uvolnil ruce a nohy, trochu se protáhl. Znuděně se rozhlížel kolem. A pak ho uviděl. Stál za plotem a určitě patřil k zaměstnancům toho strojírenského podniku. Kluk v montérkách, dost mladý, možná ještě učeň. Pod rovně zastřiženými černými vlasy hleděly přes plot dvě tmavohnědé oči. Ty oči možná pozorovaly tanky za plotem a možná sledovaly nějaké úplně jiné, mnoho tisíc kilometrů vzdálené krajiny. Ten pohled byl jakoby zastřený, jakoby poznamenaný smutkem a steskem. Ale to si možná desátník jen promítal své vlastní pocity. Tank stál, stály tanky před ním, stály tanky za ním. Desátník napůl seděl, napůl stál ve věži, a jeho zraky těkaly všude možně, ale nakonec vždy skončily na tom za plotem. Ty a já, my jsme dva, pomyslel si. A pak ještě: Každý z nás stojí na jiné straně plotu, ale oba stojíme na té špatné straně plotu. Vzpomněl si na britský film Zeď. Tehdy ještě nebylo v módě přídavné jméno „kultovní“. Najednou se to v něm všechno vzedmulo. Probdělá noc, únava, pocit špíny a umaštěnosti, křivdy celého světa….. A včera pohřbili Brežněva. Jak dál žít, koho nenávidět, ptal se sám sebe. A vzápětí si odpověděl: Co se ty, vole, máš starat o celoplanetární problémy? Co je ti do Brežněva, do světové politiky? Sám o sebe se starej, něco s tím svým nanicovatým životem udělej! Brežněva pohřbili, Reagan chystá imperialistickou válku, Anvara Sadata už odpráskli jako vzteklého psa, zatímco Rushdieho teprve chtějí zavraždit, v Afghánistánu se to řeže neskutečně, nikdo už neví kdo s kým a proti komu, no a co? Podívej se na sebe, vysokou školu máš a o životě hovno víš!

Desátník seděl na věži tanku, a to bylo divné. Ten druhý stál za plotem, a to bylo také divné. Divné bylo, že Brežněv žil a vládl nad impériem. Divné bylo, že zemřel a že ho včera pohřbili. Vše bylo divné a ze všeho nejpodivnější byl ten nanicovatý listopadový den, den slizoun, den upatlanec, den ozářený vodnatelným sluncem, den pustý a nevlídný, den bez chuti a bez zápachu, den bez konce a bez naděje. Něco by se mělo stát. Mělo by se. Něco by se mělo. Co by se mělo? Něco. Ty, vole, ty bys měl něco udělat! Co? Třeba přestat tady blbě přemítat, vysoukat se z věže, seskočit s tanku, několika chvatnými kroky přistoupit k plotu, prostrčit prsty drátěnými oky, přiblížit svůj obličej k tváři toho druhého a říci: Kde se tu bereš, můj malý černovlasý bráško? Bože, jak daleko ses to zatoulal! Jak jsme oba ztraceni v tomto nevlídném listopadovém dnu. Tak rád bych tě něžně obejmul a políbil, můj milý bráško. Ale mezi námi je mnohem, mnohem víc než jeden zkurvený plot. Ale nic se nestalo. Desátník se nevysoukal z věže, neseskočil s tanku, nepřistoupil několika chvatnými kroky k plotu, neprostrčil prsty drátěnými oky, nepřiblížil svůj obličej k tváři toho druhého, nic mu neřekl. Dál seděl jako pecka ve věži tanku, blbě čuměl a ještě blběji přemýšlel. Člověk je sám a k druhému cestu nenajde.

Opět se zahleděl na toho za plotem. Zdálo se mu to, nebo ho opravdu ten druhý zaregistroval? Byl či nebyl navázán letmý oční kontakt? S tebou, vedl desátník vnitřní monolog, s tebou by možná i tento od základu absurdní listopadový den dostal nějaký smysl. Jsi tak mladý, ještě nabitý autentickými zážitky. Tam u vás doma se ději podivuhodné věci, na strmých skalních útesech přistávají draci, v údolích tančí víly…. A tady? Tady je takový umolousaný listopadový den, ty stojíš za plotem a já dřepím ve věži tanku. A jako by to nestačilo, tak včera zahrabali Brežněva. Zahrabali, ale co z toho? Lidé se jen tak snadno nepoučí. Těžké je osvobodit okupované území. Ještě těžší je osvobodit okupované vědomí. Zbavit se předsudků, temných vášní, iracionálních nenávistí, xenofobie, rasismu. Jistě už jsi poznal lidskou zlobu v různých podobách. Kolik blbých vtipů o svém národu jsi už vyslechl? Kolik urážlivých přezdívek? Já tady skuhrám že musím sloužit v této stupidní armádě pod velením stupidních lampasáků, ale co ty? Musím se před tebou stydět. Ve svém věku bys ještě měl být doma u mámy. A ty ses jen tak nazdařbůh vydal přes půl zeměkoule do tak strašně vzdálené země, kde divní nosatí lidé mluví divnou hatmatilkou. A zdá se, že to zvládáš. Vlastně jsi jako osobnost zralejší než já. Tak rád bych si s tebou o tom všem povídal!

Kdesi vpředu se cosi uvolnilo a kolona tanků se pomalu, jakoby váhavě opět rozjela. Desátník se levou rukou chytil a upravil i polohu nohou. Fero zařadil rychlost a přidal plyn, tank se rozjel velmi plynule. Fero byl opravdu skvělý zkušený řidič. Desátník naposledy a tentokrát zcela upřeně pohlédl na toho za plotem. Tank zrychloval, desátník zvedl pravou ruku a zamával. Ten druhý okamžitě zareagoval a také desátníkovi zamával. Jeho obličej se přitom rozjasnil v zářivě bílém úsměvu. Měj se dobře, můj mladší vietnamský bráško, bylo by skvělé, kdybychom se ještě někdy potkali, pronesl desátník do řevu tankového motoru.

Dál se směrem k nádraží posouval zástup tanků. Dál bezútěšně plynuly minuty a hodiny jednoho listopadového dne roku 1982. Ten den byl úplně stejný jako všechny ostatní dny desátníkovy základní vojenské služby. A přece byl v něčem jiný: Byl to právě jeden den po pohřbu Leonida Iljiče Brežněva.