v neděli jsem se donutil vyrazit na výlet (pro znalce, šlo o hořeček ladní v květu). Je to slabých dest kilometrů, nohy mne bolí ještě teď. Nebesa, to už jsem opravdu tak líný, že mi dělá potíže i jen hubených 10 km? Jenže, pořád se mi vkrádá do mysli nepříjemná otázka, proč se pachtit, namáhat, dřít se, když nemusím. Vždyť každý jednou umře a namáhat se jen proto, aby člověk případně něco vydžel, vyžaduje značnou dávku sebezapření. Nebo ne, jak to vidíš, můj milý deníčku? Nemluvě o tom, že ono případně ani nastat nemusí. Když mi spadne cihla na hlavu, ani namakaná postava mi nepomůže. Já vím, už zase žvaním, co naplat, můj milý deníčku, co naplat.