Hned jak déšť po rozmluvě oněměl
a kapek zbývalo jen pár,
tajemný mužík okolo cestu měl
a já jen u zábradlí stál.
Hvězdným uvítal se úsměvem,
pak krokům nezbývalo nic,
kráčení nočním příběhem,
kde nakonec nebylo nás víc.
Let tajemný po kostkách ledu,
mající kouzlo v pohledech,
básnit už zřejmě nedovedu,
což je možná trochu pech.
Snaha jeví se jako ceněná,
tak píší se písmenka sama,
jezera jsou někdy skleněná
a z trávy stává se pak sláma.
Okna jsou dokořán zavřená
a já čekám na letmý vánek,
napjatost padá na kolena
pro radosti plný spánek.