tak jsem ho včera opět potkal, lépe řečeno se kolem mne mihnul coby němá výčitka. Něco jsem pocítil, je ovšem otázka, co vlastně. Ale zoufat si nemám právo, žádné skutečné neštěstí mne dosud nepotkalo. Ostatní jsou jen podružnosti. Ostatně, pokud člověk třebas není šťastný, ještě to neznamená, že musí být nutně nešťastný, ostatně co je to štěstí, že, můj milý deníčku. Tvrzení, že člověk, který nikdy nemiloval, jakoby nežil, jsou jen sprosté pomluvy. Dlouhodobá předpověď je zcela nepříznivá, vedra mají trvat asi až do prosince. Nebo tak nějak. Ještě že mi zbývají hry, např. na pravý Turgeněvovský pohled. I když mám nepříjemný pocit, že se mi jednou vymstí. Ale co nadělám, každý svého štěstí strůjcem, není-liž pravda, můj milý deníčku?
Později:
Zase jsem něco vyhrabal zasunuté v nejspodnější zásuvce. Hodilo by se mi to do jiného příspěvku, ale jak si mám pamatovat jeho název, no uznej, můj milý deníčku? Tak alespoň sem.
Ledový rampouch milovat nemůže,
Horká dlaň vyloudí jen slzy bolesti.
Tak i mé srdce, do ledu zalité,
Jen o tvou lásku se ranit může!