Bylo nebylo.
Byla jedna malebná hospůdka v Latinské čtvrti v Parisu, která se jmenovala U staré fuchtle. A její nešťastná majitelka bojovala proti uštěpačným pomluvám z úst zlých jazyků a pera angažovaných pissálků v bezpečné vzdálenosti (jako on tedˇ, heč), které shrnovali smíšené, samozřejmě nepodložené pocity všech ve městě: kuchyň hrozná, zábava výborná.
A tak se i on rozhodl ověřit, zda-li pak se vše zakládá na pravdě, na chvíli opomenuv další, tentokrát zlatou pravdu z pera Kosmova, že jest tedy tentokrát dvojí pravda, jedna, na kterou můžeš položit ruku jako na krb a druhá, jež se nedá uchopit za peroutku.
Hlučný nabitý sál po vstupu každého, tedy i jeho, zcela utichl a zraky všech upřeně svlékaly nově příchozího. Jelikož bylo plno, bylo třeba mu slušně podat, že je plno. Toho se zhostila podivná kreatura od baru, a předstírav/ši péči, přispěchala, asi z rutiny, ke dveřím. "Je plno, ale potěšíte mne, půjdete-li ke MNĚ na bar", pravila dychtivě s duchaplným výrazem. V sálu se ozval první lehký smích. Půjdu, ale dělám to nerad, pomyslel si ve svém- tehdejším- duchu -dnes již vyčpělém a překonaném jinými daleko kypřejšími a lépe naštelovanějšími- a podloudně sledoval barovou kameru s projekcí na plátno, kterak přestala zabírat jednoho z hostů a detailně se otočila na něho.
Nápad uniknout náhlému stresu mu vnuklo blízké wc- i tedˇmá podobný nápad- a taktně se uchýlil do do vhodného úkrytu. Uf, když vtom ti zpozoroval na stěně nad mísou zarámovaný další objektiv. 'Snad se na mě teď všichni nedívají na plátně v sále', pomyslel si.
Ale ani to nebylo všechno! Pod oním objektivem a prorockou reklamou na budoucí Prague Pridy - to si uvědomil až teď, kdy od historky uběhlo bratru 20 let- bylo varování, že za splachovadlo se má zatáhnout velice jemně. A to už úplně znejistěl, mysle na vodu, která se odněkud, odshora, ze strany, z objektivu vyhrne.
'Já je vypeču' pevně rozhodnut nespláchnout a vítězoslavně si to vykráčev z wc smav se v duchu.
Už tam na MNE nonšalantně čekala ona kreatura. a celý sál falešně nenadšeně očekával, co bude.
"Z jaké země přicházíte, kde nejste zvyklí splachovat?"
Pocit vítězství ho přešel a duch aničky z první A vzorně odvětil: "Z Československa."
Sál upřímně zaburácel smíchy tak od srdce (nebo z duše?, se mu to furt plete) že po odchodu ještě dlouho přemítal o tom, že jsou vedle nadčasových neměnných hodnot i věčné, ale ne hodnoty, ale o to víc také neměnné. (máme shodně na mysli podvědomá fixní klišé, z nichž žije celý oficiální svět a na něž hraje- a z nichž žije- jeho umělecká odnož)
Akorát už ani já nevím, zda je to ta pravda od krbu nebo z peroutky. Co myslíte Vy, pomůžete se v tom vyznat, vyčinit dobrý skutek a třeba usvědčit mytomana, tiše děkuje Vám předem, věda, že zas jiní Češi by ho nepodpořili.
Jooo, i on se může zařadit do sdružení jako Ty, poněvadž my oba pochopit pozdně, že ani my ne všechno vydržet a že nám třeba někam patřit (embrigadement de la société)
Nevědět někdo kam? P.S. Nevědět někdo, zda tam nezůstaly nějaké chyby? (Samozřejmě úmyslně) (Et le must de tout, c´est le nieme degré, mes chers mustélidés tcheques.)