Trocha šafránu z nostalgických důvodů...Tedy musíme spět- o pár set let! Tzn. na základní školu. A tam- kde se vzal, tu se vzal, tzv. takykámoš jménem Wachtl, kerého bylo třeba také odzbrojit, neboť sem cítil už zdálky jeho svalnatosti. I jednoho dne při tělosviku sme za odměnu (tudíž sme museli) mohli skákat do dálky do areálního pískoviště (mimo ne!) No, a jelikož abesedně (páč není jen chronologiský sled událostí) mne následoval (po S je někdy hned W), tak když sem doskočil, on byl na čáře. I napadlo mne, kravičku nebohou, vracevši se s písku v obligátních červených trenýrkách vstříc čáře (a Wachtlovi) ve chvíli největšího vypětí jeho sil po rozběhu zavrtěti trenýrkami a pravit "torro, torro". No, máš-li rád, když se lidi smějí, tak toto je vzorný návod, jak se dílo podaří. Doslova osvobozující smích ho zbavil stresu. Ale není smích jako smích a leskdy se lidi k němu uchylují nechtěně, ale uvědomují si to až potom. Nevděk světem vládne, a to měl ještě dva další klidné pokusy. Ale příkop uš sme nikdy nezasypali.
A nebo si ještě nebudeme rozumět?