v sobotu byl nadlouho poslední den, kdy jsem se mohl řádně vyspat. Nesvítilo slunce, sousedky v trapu a tak od rána pod okny řádily straky. No nic, v neděli jsem jel do ULB na výlet a omylem si sedl na místo s místenkou. Měl jsem si, můj milý deníčku, dát větší pozor. Pod Střekovem mi u nosu ujel autobus MHD, tak jsem se šel projít na zdymadlo a vida, viděl jsem párek stehlíků! A když jsem dorazil na nádraží, zjistil jsem, že vlak má čtvrt hodiny zpoždění, tudíž ho ještě chytnu a nemusím čekat na další. No není to, můj milý deníčku, příjemné? Tomu říkám objektivní náhoda. Mimochodem, hlavní nádraží bylo vyklizené, bylo totiž pod vodou, můj milý deníčku. Také jsem zkusil tu švýcarskou lahev. Není do ní vidět, jedna vada a druhá potíž nastane co nevidět, až zapomenu lahev zamknout . . .
Později téhož dne.
Malý úryvek ze Zoly:
Všechny hledaly, čím by jeho mrtvolu ještě zneuctily, až se ozval pronikavý hlas Baby Pálené:"Vykleštit ho jako kocoura!" A Baba Pálená svýma vyschlýma stařeckýma rukama roztáhla nahá stehna a uchopila to mrtvé mužství. Držela je celé a táhla s takovým úsilým, až se jí napínal hubený hřbet a v klobech jí praštělo. Měkká kůže vzdorovala, Baba Pálená to musela zkusit znovu; a nakonec urvala celý ten cár, kus chlupatého krvavého masa, zamával jím a vítezoslavně se zachechtala. "Už ho mám! Už ho mám!"
Drsné, ne, můj milý deníčku. Prostě není nad kořínek, to víme. A nad paštičky z lístkového těsta.