Netajený homosexuální vztah s ctihodným partnerem ze stejné (nebo vyšší vrstvy) byl považován za zásadní pro výchovu mladých samurajů. To se nazývá tradice shudo, kterou napodobovali i měšťanské vrstvy. (Shudo je zkratka z wakashudo, "cesta mladíků", naznačující chování, kterým by dospívající muž měl projít, aby se stal dospělým. Termín "shudo" byl používán pouze v období Edo, 1603-1868, "nanshoku" v době před ním, během něj i po něm.) Zároveň ovšem tito chlapci byli povinni před obřadem dospělosti (který se dál obvykle v jednadvaceti letech, ale o době, kdy proběhne, určoval buď lord, kterému chlapec sloužil, nebo také rodiče, potažmo poručníci kandidáta, a mohl se pohybovat od už třinácti do až třiceti let, po něm už měl chlapec všechna práva i povinnosti dospělého muže) pobývat na dvoře svého lorda (daimyo) a pokud ten o to jevil zájem, spát s ním. Tito nedospělí samurajové, žijící na dvoře svého lorda a sexuálně pro něj dostupní podle jeho přání (taková zvláštní obdoba dvorních dam na královském dvoře), byli označováni jako kosho (o-kosho), což se někdy překládá jako pážata nebo panoši. Samuraj si nemohl dovolit neusposlechnout a neposlat syna po dosažení určitého věku mezi kosho, protože tím by ohrozil sám sebe a celou svou rodinu! Zda si ale bude lord brát své kosho do postele (což dělat pochopitelně nemusel) a koho z nich si zvolí (zbytek byl až do jeho "odložení" dočasně v bezpečí), to už záleželo na vůli, založení a náladě toho kterého konkrétního daimyoa. Bylo možné přežít pubertu bez upoutání lordovi pozornosti, na druhou stranu, spaní s ním bylo označováno jako "lordova přízeň", neslo hmotné i politické zisky a rodina chlapce měla zájem je získat - ostatně, otec dotyčného přece prošel podobnou situací, stejně jako jeho předkové, pokud byla matka dvorní dáma, také to znala z druhé strany, takže rodiče obvykle podporovali prodávání se u svých synů stejně jako u dcer v pozici dvorních dam. Jestliže v nich daimyo našel "zalíbení", pak se stávali jeho "favority", k nimž se nikdo jiný nesměl přiblížit, dokud o ně neztratil zájem. Za to byli odměňováni úřady a statky, trestem za odmítnutí naopak mohla být veřejná poprava, dotyčný neuposlechnul vůli svého pána!). Nebylo lehké být tehdy samurajem...Pro chlapce to ne nutně byla analogie sexuálního otroctví, často se do svého pána opravdu zamilovali a byli ochotni pro svého aristokratického milence i položit život. (Například Ranmaru Mori /1565-1582/, mladičký samuraj neobvyklé krásy a poslední miláček prvního ze znovusjednotiletelů Japonska Nobunagy Ody /1534-1582/ – když byl Oda poražen, jeho přemožitel generál Akechi chtěl tehdy sedmnáctiletému Ranmaruovi pro jeho mládí a půvab umožnit bezpečný odchod, hoch se však rozhodl dobrovolně zemřít se svým milencem a spáchal s Nobunagou 21. 6. 1582 společnou sebevraždu, za kterou je Japonci obdivován dodnes). Pokud se ale lord opravdu zamiloval, mohl se stát i řádným partnerem svého samuraje. Pak často jako dědice adoptovali dítě příbuzného nebo i zcela cizí. Ovšem pozor, adopce ještě nebránila mileneckému vztahu, někdy se soužití partnerů, zejména velmi rozdílného věku, řešila také tímto způsobem. Vedle toho bylo od středověku homosexuální chování rozšířeno v církevním prostředí (zejména v buddhismu), kde sloužilo jako náhrada za zakázané heterosexuální vztahy. Ve středověku hrál důležitou roli i vztah mnichů s mladými laiky zvanými kasshiki, kteří neměli vyholené vlasy. Kasshiki byl dán do kláštera na vychování či na zaopatření svými rodiči nebo to mohl být sirotek. Mohli prožít v klášteře celý život a nikdy nesložit církevní sliby, většina z nich se ale po čase buď stala mnichy, nebo odešla. Běžná středověká praxe umožňovala mnichům brát si kasshiki do postele a stávali se jimi tak pobláznění, že zapomínali na své duchovní povinnosti, takže proti tomu dokonce šogunát musel vydávat nařízení. Nejčastější byl ovšem vztah dospělého mnicha s mladým akolytou zvaným chigo (v nějž se pak změnil kasshiki, jestliže složil církevní sliby, ale fáze kasshikiho nemusela nutně předcházet): jako partneři se pak nazývali nenja a nyake. Existovalo dokonce přísloví, které tvrdilo, že u mnicha je chigo první a božstvo Sanno (ctěné v slavném klášteře na hoře Hiei) jako druhý ("Ichi chigo ni Sanno"). To jednak reflektovalo pobláznění mnichů jejich akolyty, v mystické tradici však bylo interpretováno jinak – každý chigo (ve smyslu akolyta) je vtělení bódhisattvy (obykle Kannon) a prostřednictvím lásky k němu (a sexu s ním) dosahuje mnich osvícení. Teprve poté se může setkat s božstvem! Vztah s chigem (akolytou) byl nejen tolerován, nýbrž i doporučován jako oboustanně vhodný. Zároveň to však ospravedlňuje sexuální násilí na chigovi, pokud se nepodřídí svému milenci dobrovolně – jako manifestace Kannon má totiž povinnost mnichovi vyjít vstříc a navíc sex s ním sám o sobě je svatý a tudíž je pro mnicha žádoucí ho dosáhnout (za předpokladu, že je mnichem vnímán jako bohoslužba a jestliže je chigo předtím, přitom a potom náležitě zbožňován). Znásilňovaný chigo je tak v tom případě zároveň obětí i uctívaným spasitelem a má být ustavičně oslavován... S koncem 19. století pod vlivem Západu shudo končí (1868 započalo rušení samurajské třídy, dokončené 1876 zákazem nošení mečů samuraji). V 1873 bylo homosexuální chování dokonce prohlášeno za trestné, tento zákon byl naštěst zrušen už roku 1880, ale sláva nanshoku byla už pryč.Jednou z hlavních bašt dozvuků shudo byla však armáda, dědic vojenských a tedy logicky i samurajských tradic. Od roku 1873 otevřena všem vrstvám, ale důstojníky samozřejmě ještě dlouho zůstali bývalí samurajové. Zde bylo homosexuální chování dovoleno vždy (i během jeho zákazu 1873-1880) a považovalo se za přirozené, že důstojníci požadovali do služby mladé kadety se vzhledem bishonenů, k nimž se chovali stejně jako dříve k wakashuům.Přesto všechno nanshoku včetně obdivu k němu přežilo až do druhé světové války. A kupodivu, přežilo i povědomí bisexuality. Ještě i na konci dvacátého století bylo totiž homosexuální chování veřejností vnímáno povětsinou jako "volba" a "zábava", což stále odkazuje na "nanshoku"/"joshoku" jako rovnocenné možnosti (a vnímání bisexuality jako normy), zatímco v existenci skutečné homosexuální (nebisexuální) orientace se nevěří (to je zřejmě vina toho, že bisexualita nebyla klasifikována a tak byla stotožněna s homosexualitou) nebo je stotožňována s transexualitou (viz transvestité zvaní okama).Došlo ovšem k zajímavému myšlenkovému zkratu, homosexuální chování (vůči mladým jemným chlapcům) je považováno za současně "zvrácené" (pod vlivem teoriií sexuologů) a "přirozené"(vzhledem k jeho rozšířenosti). Tudíž je "přirozené být zvrácený". :o) Orientace čistě na muže je ovšem vnímána jako skutečná duševní nemoc nebo projev transexuality, protože "pro muže je normální milovat ženy". Tedy, lapidárně řečeno, bisexuál je jednoduše sprosťák, který dělá to, po čem každý touží a co je normální, ale je v současnosti považováno za neslušné. Homosexuál je ve skutečnosti buď traumatizovaný bisexuál, který se bojí žen, nebo transexuál, který ve skrytu duše touží být ženou. (Což je značná regrese oproti minulosti, kdy rozhodnutí muže zaměřit se jen na muže bylo bráno jako stejně pochopitelné a normální jako jen na ženy nebo na oboje současně!) Přes veškeré úsilí gayů se tento náhled zatím nepodařilo změnit.Není třeba dodávat, že to neposloužilo jak homosexuálům, pro které homosexualita rozhodně není volba a ženou být stoprocentně nechtějí, tak bisexuálům, kteří získali nálepku zvrácenosti. Evropský vliv zničil, co mohl, ale nové pozitivní vlastně nevybudoval.