Jmenuji se Veronika. Už ani nevím jak dlouho jsem tady. Vím jen, že už to nějakej ten rok bude. Dneska už se tomu směju, ale pořád nemůžu přijít na to, proč jsem tady...tohle je smrt? Nevím...
Byla jsem hodně mladá, naivní a pošetilá, svět mi ležel u nohou a já to nedokázala ocenit. Tedy ocenila jsem to, ale až v ten osudný den, hodinu, minutu.
Začalo to tím, že jsem byla vysokou managerkou v jedné nadnárodní společnosti. Již od dětvství mi rodiče vštěpovali, jakožto jedináčkovi, že jsem něco víc a podle toho i směřovali vše co jsem udělala. K čemu mi je titul z VŠE, když mé srdce patřilo úplně někam jinam. Chtěla jsme chránit vše živé, to co bylo pro mě zajímavé. Jenže někdy je prostě těžké odolat a jít si za svým. Rodiče to kategorický odmítli. Prý se neužívím, nemám žádnou budoucnost. Ono je z různých filmů jednoduché hrát si na hrdinu, ale realný život je úplně o něčem jiném. A tak se ze mě stala kancelářská myš. Bylo mi 30 měla jsem rozjetou kariéru, ale pořád jsem vnitřně byla nešťáastná. Nedokáži to popsat...Takový ten tlak na hrudi. Nedokáži už spočítat, kolik nocí jsme probrečela. Ale vždy to přešlo.
To co mě hlavně trápilo, bylo to, že kromě pár kamarádek, které mi zbyly ze školy jsem vlastně žádnou kamarádku neměla. To je problém této doby. Všichni kolegové v práci se tváří jako přátele, ale v srdci víte, že to nejsou přátele. Jsou to prostě jen kolegové. Třeba Honza. Když jsem tehdy nastupovala, ujal se mě jako zaškolitel. Byla jsem ráda, neboť to byl vypracovaný, sportovní typ..takový ten co by po něm každá holka skočila. Tehdy bych to byla asi i já nebýt toho, že náš rozhovor směřoval vždy pouze na práci. Ano potkala jsme workoholika. Navíc pravděpodobně absolutně impotentního. Tedy, jesti vůbec věděl co to sex je. Na jakékoliv narážky mých kolegyň, a že jich bylo, nikdy nereagoval. A já, ač jsem se chtěla pouze spřátelit, nedal mi šanci. Pořád to byly jenom čísla a grafy nic jiného neznal.
A tak jsem sedávala noc co noc u okna a probrečela jsem co jsem mohla. Vnitřně mě vše zžíral neviděla jsem žádné naplnění. Nevím už jestli to byly ty prášky, které jsem měla předepsané nebo nějaký psychologický skrat, ale rozhodla jsem se. Cestou do práce, jen tak. Bylo to vše k nesnesení...Honza, kolegyně, všudypřítomná faleš..
Pamatuji si jak jsem stála na peróně ve stanici Náměstí Republiky. Bylo snad jaro...i do metra občas s přijíždějící soupravou zavanula vůně květin z povrchu. Ideální čas zasmála jsem se v mysli. A možná i ve skutečnosti. Kluk vedle mě, a toho jsem si nemohla nevšimnou, na mě koukal. Koukal a usmíval se. Možná, že i v nestřežené chvíli na mě mrknul, ale to už jsem nevnímala. Z tunelu se začalo ozývat dunění. Když jsem uviděla světla zavřela jsem oči a....najednou bylo ticho. Takové to ticho, co by se dalo krájet. Zvláštní na tom bylo to, že jsem pořád vnímala. Když jsme otevřela oči, všimla jsem si, že stojím zpátky na peroně. Lidé měli ve tvářích paniku, hrůzu. I kluk, který se na mě před malým okamžikem smál měl nevěřící výraz na tváři. Uvědomila jsem si, že je něco v nepořádku. Nemohla jsme se pohnout z místa. Najednou zavládlo rušno. Strojvedoucí přiběhl k místu, kde jsem se rozhodla to všechno ukončit. Slyšela jsem jenom, jak tiše pronesl: "Tak to je po ní, kráva jedna". Začala jsem se usmívat. Alespoň konečně upřímná slova. Dál už bylo rušno. Lidé utíkali ze stanice. Pár se jich sice ohlíželo jestli náhodou neuvidí kusy mého těla, které byly rozprášené pod soupravou, ale nic se jim nepovedlo. Když bylo nastupiště prázdné a jediný kdo tam byl byl strojvedoucí s policisty a dalšími oblečenými kašpary ucítila sem tu nutkavou potřebu...musím jít...musím jít do tunelu..byla tam tma, ale ta potřeba byla silnější než já. Dalo by se říci, že nohy mě neposlouchaly, šly samy. Rozprostřel se přede mnou nový svět. Svět, kterým procházím až do teď. Potkala jsem pár lidí, kteří na tom byli podobně. Děti, feťáky, zamilované, ale nikdo z nás nevěděl. Co tu vlastně děláme. Věděli jsme jen, že nás potkal stejný osud. Osud rozdělení od světa....