Na měsíční oblohu dívával jsem,
s tebou po tmě hrával si v dece,
rozdělenou cestou dnes jdem,
avšak pořád v jednom člověku přece.
Jiná země, jiná planeta,
jiné prostředí, jiná zvířata,
jiné životy, jiné osudy,
stejné smrti, stejné odchody.
Až zaklepu na nebeskou bránu
a nebo na pekelnou, nevidím rozdíl,
tváří v tvář největšímu nepříteli vstanu,
sam do vnitra zkoumatí musím smrti podíl.
A možná lepší ve smrti je to,
že člověk se rozplyne a je sám,
žádný tlak ostatních, nepocítí to,
nebo se mýlím? Ne, krk na to dám.
Tak nechť mé tělo plameny laskají,
do pece se mnou, však už mě čekají..
na nebe kašlu, na peklo taky,
vstříc nicotě ovoněné vlčími máky,
Ty totiž krásně uspí duše,
které chtějí spát napořád,
omamě voní, i když trochu suše,
to je můj nejlepší kamarád.