Vladimír Sorokin mluví zadrhávaně, zápasí se slovy, docela jako by jó nechtěl zvolit nějaké špatné slovo. Nebo ho tak moc trápí, co říká. Například že se Rusko vyvíjí svým způsobem směrem, jak sám ve své literární antiutopii "Den opričníka" načrtl; to bylo před témeř 7 lety.
- Měl jsem tenkrát v úmyslu Rusko literárně domyslet ke konci, o němž sní naše vedení. Dnes se mi říká, to bylo proroctví. Vyvíjíme se skutečně tímhle směrem. Vždy, když je vydán zas nějaký nový absurdní zákon, říkají lidé "Nojo, to je jako v Sorokinově knize!" Jako spisovateli mi to dodává přirozeně zadostiučinění. Ale jako občana mě to deprimuje.
"Den opričníka" se odehrává v Moskvě r. 2027. Rusko se zazdilo a žije z prodeje plynu a ropy. Samovládce tyranizuje se svojí vražednou jednotkou opričníky, lid. Nikdo si před ním není jistý, ani ten nejužší kruh moci. Takováhle speciální jednotka, zvaná Opričnina, skutečně byla, během krutovlády Ivana Hrozného v 16. století. To je ovšem dávno. Sorokin ale říká:
- Bohužel se opravdu potápíme do středověku. Naši státní úředníci sice používají iPady a iPhony a jezdí Mercedesy. Ale mentálně se nachází v 16. století, ve feudálním systému.
Sorokinova díla jen překypují násilím, zlovůlí a sexuálními perverzemi. Jsou to témata, jež tohoto 57-níka zaměstnávají od jeho literárních počátků. Přišel na svět 2 roky po Stalinově smrti, stalinizmus ale nezmizel, říká Sorokin. On sám vyrůstal ve společnosti, která byla prosycená násilím. Násilí tu bylo vždycky, jako vzduch.
- My jsme byli už jako děti učeni, že život znamená boj. Že se okolí dělí na přítele a nepřítele. Žití znamená trvalý stav obrany. Dodnes hledám odpověď na to, kde se nachází původ tohoto násilí. A proč lidé bez něj nemohou žít? Tohle násilí trvá dodnes. Ale nabírá pořád jiné formy. Mezitím jsou ovšem zóny bez násilí: Vyrostla generace, která díky cestování za hranice ví, jak vypadá normální život. Problém je, že pyramida moci, kterou zřídil Ivan Hrozný, přečkala staletí. Stalin ji zesílil a Putin se jí znova ujímá. Je to nelidská struktura. Člověk se nachází úplně vespod a moc nahoře. Systém, jenž funguje jako jakýsi druh reaktoru, který vyzařuje nejmenší částice násilí.
Proces proti punkáčkám od Pussy Riot, řízení proti mrtvému advokátovi Magnickému, jenž udával zkorumpované úředníky a ve vězení došel k smrti. Nebo zákon, který nutí nevládní organizace, aby se samy označovaly za špióny, to vše slouží podle Sorokina účelu, lidu nahnat strach. Vidí se přesazen do Brežněvovy doby, kdy se disidenti zavírali a Západ proti tomu marně protestoval.
- Je to jako zlý sen, vše se opakuje. Držitelé moci se stali paranoidními. Jsou na hony daleko od lidu. Všichni Putinovi přátelé nesmírně zbohatli. Tenhle nepoměr jim nahání strach. Začali se bát všeho. Tak, jak to je v každé diktatuře.
Diktatura? Sorokin ale může nadále svobodně psát, publikovat. Cenzura literatury prý skutečně není, říká Sorokin. Ještě ne. Protože to se může rychle změnit. Držitelé moci momentálně utahují šrouby. Všechno je možné, každé scenárium je myslitelné. Dnes ovšem, v době Internetu, už není možné potlačit jakékoliv protiřečení.
- Paranoia držitelů moci pouze zhoršuje jejich situaci. Moc se stává groteskní. Lidi si z ní začínají dělat legraci. A to nedělá jen inteligence! To je symptom. Tak to bylo v době pozdního Brežněva. A pak přišli starci, Andropov, Černěnko, a to už bylo úplně groteskní. Jak to všechno skončilo, víme.
To zní na nový přelom, na revoluci dokonce. Spisovatel, který je známý svými černými utopiemi, nechce nic vyloučit. Rusko je nevypočitatelná země, říká. Dnes to může jít mnohem rychleji než v době perestrojky.
- Rusko je jako křehké sklo, jež na první pohled vypadá neporušené. Ale je třeba jen malý kamínek, který narazí na správném místě a pak se to celé rozsype. Co bude tímhle kamínkem, to neví nikdo.