včera jsem se rozhodl zkusit kino, byl to starý, ještě němý, v Čechách natočený film, dobrodružná veselohra a opravdu jsem se zasmál. Nohu jsem měl vystrčenou do uličky, a stejnak bych řekl, že se zhoršila, že jí to nepomohlo. Ale bylo to tak příjemné. Zajímavé také bylo vidět soutěsku v Šárce ještě před položením živičného povrchu (asfaltové silnice), s brodem pro auta a lávkami pro pěší. O tom druhém raději pomlčím, můj milý deníčku. Vím, jsem lidem pro smích, ale co mohu dělati? Tento druh štěstí mi byl odepřen a navíc jsem blázen neškodný. I když jak víme od Balzaca, podivínství se odpouští hůře nežli neřesti.
Večer jsem si opět pustil Karajanova Brucknera, osmou s Vídeňáky. To je prostě lahůdka, dokonalost sama. V první větě mám občas pocit, že to není hudba z tohoto světa a nabírané tóny ve větě třetí mne dojmou pokaždé. No nic, můj milý deníčku, už zase žvaním.
Dnešní zimní idylka je prostě rozkošná. Až na tu břečku. Prostě všechno má něco.
Později téhož dne:
Vypravil jsem se na radu lékaře do bazénu. No nevím, nějak mi v té noze cuká, raději jsem si ještě v převlékárně natáhl punčochu. Docela ostuda. A byl tam jeden mladík . . ., ale dosti už o tom, můj milý deníčku.
Také jsme dvě hodiny instalovali coffalyser. Marně, pochopitelně, nakonec to počítačový technik vzdal, že se zítra podívá, jak je to s těmi právy a tak. Ale i kdyby, nebudeme mít vyhráno. Jsem zvědav, jestli ho rozchodíme a jestli ještě nebudeme s láskou vzpomínat na starou verzi . . .