tak jsem v pátek navštívil výstavu orchydejí a ukázalo se to jako dobrý nápad, lidí bylo málo, jen kdyby rodiče tak nespěchali. Také jsem tam viděl dva mladé muže, ten jeden se zajímal o orchydeje, ten druhý hlavně o toho prvního. No měli se rádi. Docela mne to rozesmutnilo, ale to je, můj milý deníčku, nedůležité, na tom nezáleží. Kdybych alespoň kdysi nepocítil, jak příjemné by mohlo být, někoho mít. No nic. Vítězství jsem letos přiřkl žlutokvětému střevíčníku, byť sophronitis zůstává nádhernou. Nakonec jsem si koupil nějakou drobnější rostlinu v zásobním skleníku, snad nějaká Promenea, moc šancí jí nedávám. Asi následuje nebožku masdeválii . . .
Jaro je na postupu. Dorazili hřivnáči a můj nešťastný střevíčník začal vyhánět nový list.
A ještě něco, můj milý deníčku. Opět mne navštívily divoké sny a navíc se mi zdál horror s otřepaným strašidlákem z jilmové ulice. Nakopat zadek jsem mu sice nedokázal, ale protože jsem se ráno probudil živý a zdravý, je vidět, že jeho moc je také v trapu, je zkrátka off, nebo jak se to říká.
Později téhož dne:
Nebesa, chtěl jsem se přihlásit do své internetovské galerie, abych tam nahrál fotografie z výstavy orchydejí a musel jsem si nechat poslat na MT dvě (ano, můj milý deníčku, dvě!) ověřovací zprávy s kódem. Musel jsem pro něj, jak jistě tušíš, můj milý deníčku, dojít na ubytovnu. Kam ten svět spěje . . .,