kdyby se mne někdo zeptal, zda si má nechat vyndat křečové žíly, řekl bych mu, že jedině z vitální indikace. Jinak to za to utrpení nestojí. Však už také matka, když mne viděla, řekla, že se bude bránit, i když je má hrozné. Ale po pořádku. Na počátku lékař říkal, že radiofrekvenční metoda je vlastně levnější, neboť člověk netratí tolik na neschopence. Pokud by se operovalo jen touto metodou, asi by to byla pravda. Takhle jsem přišel o 16,5 tisíce a ještě zdaleka nejsem v pořádku, neboť většina žil šla ven fleboloktomií. Navíc, vzdor lékařským ubezpečením ta seškvařená žíla tlačí na tkáně a tudíž bolí. Je ale otázka, jestli by to nebylo horší, kdyby mi ji tradičně vyškubli pomocí drátu. První nelad, neboť trapas s holením nepočítám, sanitář byl asi špatně poučen, takže mi řekl holit od pupku ke koleni a mělo to být od třísla ke kotníku; pak se u mne vystřídalo asi pět různých lidí a všichni mne odírali chlupy i s kůží až do krve, ještě teď se třesu; se objevil, když chirurg přišel zakreslit žíly před operací a říkal, tohle možná nepůjde, tohle by mělo jít. Posléze mne mladý sanitář odvážel na sál, v předsálí mne zakryl plentou, že mám přelézt na operační stůl tak, aby, jsa nahý, nikdo neviděl, co nemá. Je vidět, že má nemocnice americký certifikát, doufám, že se všichni ti puritáni budou provždy smažit v pekle. Ale to je nakonec prkotina, můj milý deníčku. Následovaly čtyři marné pokusy o napíchnutí páteře, sanitář mne přidržoval na boku, což bylo sice příjemné, ale málo platné. Stejně ho pochvíli odvolali jinam. Nakonec jsem dostal třesavku a sálová sestra přesvědčila anesteziologa, že mi má dát celkovou a že to hned věděla, už když mi píchala kanylu. Později jsem dostal vynadáno, že jsem předem neřekl, že jsem lekavý. To snad, můj milý deníčku nemusím jakkoli rozvádět. Výsledkem bylo, že jsem měl lehkou formu postpunkčního syndromu (nezvracel jsem, jen jsem nemohl jíst a mohl jen ležet a strašně mne bolely svaly na krku) a zároveň únavu a schvácenost danou celkovou anestézií. No, teď už je to lepší, můj milý deníčku. Noha je ale stále mimo provoz, teď už sice nemusím mít punčochu i v noci, takže se každou hodinu nebudím bolestí otlačeného nártu, ale zase si ji musím nasazovat každé ráno a každý veček si musím bolavou nohu mazat mastí. Nesmím do kina, do bazénu, místo chůze pajdám, prostě hrůza. A konec v nedohlednu. Mohu hlavně ležet, takže pokračuji v oprašování minidiskotéky a už jsem našel ztraceného Lukáše a objevil některé pozapomenuté až úplně zapomenuté položky.
Mimochodem, už nám přidělili číslo, což považuji za velkou, ale opravdu velkou prohru. Tak asi tak. A oliheň létá celkem pěkně, abys věděl, můj milý deníčku.