Proč jseš tak krutá?Proč znám jen tvojí tvář?Proč seš tak úžasná?Proč cítím tvojí zář?Proč u všech pohledů klopím hlavu dolů?Bojím se výčitek,že příjdu o svobodu?Dávám ti na stůl všechny moje city,i když se mi vysmíváš zbydou jen pocity,že tě tak miluju,že tě chci políbit,že bez tebe nechci žít,že bez tebe neznám cit.A tak se uchyluji odejít i když to tak bolí,já musím nyní odejít!Stačí city voskem polít a kouknout do tmy! Stačí jednou tě políbit a umřít šťastný,i když neznáš výčitky,já jich mám plnou hlavu!I když neznáš city,tak já tě miluju.
Chtěl bych s tou být tak moc,chtěl bych tebe mít.Možná pochopím až u tvých zamčených dveří a stále chci klepat,stále ve mě něco věří.Vím že mi neotevře,ale stále čekám na ni-na svou milou malou paní,stále s nataženou dlaní.Ona však nesměje se,jen se na mě stále mračí,proč to sakra nejde,náš příběh dopsat básní.To zlý vše dopsat básní,všechna světla kolem zhasly.
Kéž by to bylo tak snadný,kéž by to bylo tak krásný.Jsem jako klaun na očích smích v srdci pláč,vždyť mě znáš,povídáš,odsouváš na další stráž.Abych se bál,čekal dál,sen zmačkal,zůstal bál,kde budem tančit v pláči.Ničit to co osud psal.Tak prosím odpověz mi,jsem to já nebo ty,ten který to ničí a je v příběhu zbytečný.Vím nejsem dokonalý,mám svých tisíc chyb.Ale dál se chci snažit,abysme byli MY.