Jak jsem se pomiloval s Řípem
Každoroční vítání jara jízdou na kole provázím na Řípu. Kopnu do sebe oběd, doplním tekutiny, vychytám počasí, a s občankou a pár penězi se vydávám na pětadvaceti kilometrovou trať. Jedním z nejpůsobivějších zážitků vůbec je nechávat za zády průmyslové městečko a jít vstříc stromům, vodě, slunci, trávě, vstříc tomu, co si příroda vytvořila sama, bez pomocí lidských hnátů, vstříc Řípu. Na kole se mi čistí mysl, na kole mi relaxuje duše, na kole mi detoxuje nitro. Jemný a decentní vítr se mi vtírá do tváří, paprsky sluníčka mi škrábou tělo, které vystavuju světu v téměř dokonalé nahotě. Hlavní silnici opouštím za krátkou dobu a provázím to odlechčeným tempem a silným vzdechem. Projíždím kolem malé cesty, kterou lemují červené máky. Připadám si jakobych projížděl rudým kobercem, který mi připravila příroda a lidské úsilí. Oceňuju to. Dělá mi to nesmírné koutky u pusy. Dlouhá stébla obilí a trávy se vlní jako slané vody moře a já pouštím řídítka a vrhám se snům a představám. Náramně to odlehčuje tělo, fyzicky i duševně. Najednou jedete pětadvacítkou a používáte u toho jen nohy. Ruce jsou volné a chytáte v nich šklebící se minulost, která vám nedá spát, snažíte se jimi uchopit krásné barvy třepotu motýlích křídel, chcete ukotvit do vábicích dlaní vánek hladící panenskou bělobu vašeho těla. Jedete a jedete a hora se přibližuje a přibližuje, je čím dál tím větší. Krabčice prolezete povrchně a přes Rovné směřujete na vrchol. Kondice a skromné kolo vám nedovolují vyšlapat to až do oněch mystických a legendárních 456 metrů nad mořem a tak slejzáte a ten najednou tak těžký vehicle taháte ruka v ruce nahoru. Pot vám stéká po spáncích, mezi lopatkami, nad zadkem, a vy dýcháte, jak při ukojení dlouhotrvající tělesné tenze. Svět se vám začíná ukazovat, odhalujete České Středohoří, charismatické Litoměřice, půvabné Roudnice, papírenské Štětí, maličký Liběchov, vinný Mělník, chemické Neratovice, vzdálenou a jen malinko patrnou Prahu, kaučukové Kralupy, historické Slaný a rozkošné Louny. Najednou jste všude a všechno je ve vás. Přicházíte až k Rotundě a zjišťujete,že jste jediný na samotné hoře, jediný, který se rozhodl zdolat Říp v pondělní poledne. Jste plný teplých a sladkých dojmů a dechem lapáte do éterického organismu omak stromů, kamenů, vánku, záře, klidu, a v neposlední řadě pocitu, že jste tam jen vy. A právě tyhle myšlenky zpustí prolití krve do spodních partií a začínáte cítit potřebu se podělit o své já s tou okolní krásou. Už vám není patnáct, nemáte potřebu se ukájet u sousedovic domku, či ve vlaku. Ale ta představa a mrňavá dávka adrenalínu z toho plynoucího vás touhy nezbaví. Právě naopak. Ještě zvětší chuť se pomilovat sám se sebou tam, přímo světu na očích. Vidíte okolní městečka a vesnice, tušíte jejich obydlí a lidské tvory, představujete si jejich osudy, jak těžké a originální mnohé z nich jsou. A pořád je tam ta tenze v spodním prádle. Hledáte odvahu, rozkoukáváte se a během třiceti vteřin necháváte své DNA na známém kopci. Nemyslíte při tom na sexy námořníka, ani na bývalé milence, či milenky. Nemáte potřebu šťourat ve fantaziích po sexuálním objektu a tím zvyšovat choutky. Kolemjdoucí přírodní úkazy to udělají za vás. Jste bezpečně a oddaně ukojen, je to poprvé co vás vzrušila až do konce žena – ona hora, ona příroda, ona krása. A tak jsem se pomiloval s Řípem...