Člověku nemusí být zrovna sto, dvěstě nebo třista let, aby pochopil genialitu myšlenky Karla Čapka, kterou postihl ve své nadčasové hře. Dokud je člověk ještě neotrkaný a má pocit, že to nejhezčí teprve přijde, tak se podobné myšlenky na přesycenost životem neobjevují anebo jsou jen spíš výrazem obyčejné nudy. Jak ale uplývají léta, je stále těžší očekávat něco nového, lepšího a krásnějšího, než co jsem už viděl, měl, případně stále ještě mám.
Na ibko jsem před časem vlezl ze směsi různých důvodů, ale jedním z nejsilnějších byla zvědavost, že tu potkám něco nového, nečekaného. Ne přímo lásku, ale někoho, kdo je nejen mladý a krásný, ale i chytrý a ušlechtilý a bude tu chtít se mnou ztrácet čas. Tak byla to hodně naivní představa, ale já se k ní zase nějak nadměrně neupínal. Spíš jsem tu jen tak čekal a líčil drobné pastičky na někoho, kdo by se té mé představě alespoň trošku podobal. A musím přiznat, že ne tak úplně bez úspěchu. Ty představy jsem samozřejmě postupně korigoval od snu k realitě, ale výsledkem je to, že jsem poznal pár hodně zajímavých lidí, a nejen vyslovených mladíků, za které jsem osudu vděčný, ať už to jsou trvalejší známosti anebo třeba jen spíše epizodní korespondenční vztahy.
Určitě mi přítomnost na ibku dala zase nějaký nový rozměr, osmělil jsem se navíc k návratu ke psaní „poezie“ a setkal se tu a tam i s příznivými ohlasy, stále jsem tu hledal cosi nového a chytal se každé nové příležitosti. Pak přišel ale jakýsi zlom a já jsem zjistil, že ty, které jsem tu potkat měl, jsem už asi potkal, že víc času komunikovat s někým dalším stejně nemám a ten původně objevitelský rozměr ibka se postupně někam vytratil... Vlastně se vytratil současně s tím, jak jsem dospěl k jakémusi naplnění svého snažení a poruzuměl si tu s báječným mladíkem, který nejenže je skutečně krásný, ale má naprosto nekonvenční myšlení a moc hezky píše, mimo jiné také poezii, která je plná jinotajů a má tolik vrstev, které se při každém novém čtení vyloupnou, až je to k neuvěření. Jen od chvíle, co potkal mě, to psaní poněkud zanedbává, ale snad se k němu zase vrátí, i když jistý paradox je asi v tom, že ta nejlepší poezie vzniká z bolesti, takže asi bych měl být raději, že už moc nepíše... Přes svátky se mi někam vypařil, doufám, že ne nadlouho a že se brzy vrátí z nějakých exotických krajů anebo odkudkoliv, kde právě je... Moc se na něj těším.
Téměř současně si mě tu nesměle našel jiný krásný mladík a ukázalo se, že píše počertu zajímavé povídky. Jen mi bylo divné, že tak chytrý kluk zanechal studií, až se mi nakonec svěřil s tím, že jde do nemocnice znovu na ozařování. Když se vrátil, domlouvali jsme se na setkání, ale kvůli jeho rekonvalescenci bylo nutné mít jistou trpělivost. Pak se intervaly mezi jeho návštěvami ibka kvůli jeho únavě stále prodlužovaly a zatím naposled jsme se tu viděli čtrnáct dnů před Vánocemi. Ta dlouhá doba jeho nepřítomnosti se mi zatraceně nelíbí a každý den se dívám, zda se tu už konečně zase objevil. Zatím však marně. Napsal jsem mu tedy o Vánocích aspoň báseň a jestli si ji přečte, splní mi tím jedno z největších přání, co mám... Do té doby ji tu budu v profilu pro něj mít.
Tak jsem tu v těch svátečních i posvátečních časech poněkud osiřel a přitom jsem zjistil, že už nemám sílu nic dalšího tu ani objevovat. Co horšího - že už snad nemám ani co... Že by „Věc Makropulos“...?
V Praze, 18.1.2013