Co je vlastně žal a bol,
je to snad stav, kdy srdce churaví,
ze života nezbyl ani stvol?
A nejde se vymlouvat jen na zdraví?
Co vlastně ještě říci mohu tomu světu,
který zpropadený člověk tohle zavinil,
který nenechá mě dokončit mou poslední větu,
a z příkoří světa mě obvinil?
A nehádej kdo je strůjcem,
když ty sám si toho příčinou,
kdo sám v sobě života je vůdcem,
z tohoto člověka libé básně linou.
Když sám sebou je člověk nespokojen,
co je s ním? Má cenu jít dál?
Tomu člověku do uchá vítr vál,
jdi za svým snem, to život s tebou si jen hrál.
To života spolek z člověka mizí jen.
Po ráně nejvyšší na rtu kapička krve,
já neotřu jí schválně, toť je můj znak,
ať ta kapička krve ukáže co událo se prve,
když v mé hrudi, místo srdce, jen velký tlak.
Já už slovo říci nedovedu,
poletuji kolem vás,
žádné komické číslo nepředvedu,
už nejsem a nikdy nechci být jedním z nás..