tak jsem z Martina vymámil odkaz na jeho cestopis z výletu za zahradami Toskánska. Dokud se držel tématu, bylo vše v pořádku, ale jak začal trousit ta svá jalová moudra, bylo po parádě. Například mne dostal svojí jistotou, že upomínkové předměty lze chápat jako trofeje ukořistěné na lovecké výpravě. Takový zjevný nesmysl! Tak za prvé. Nejedná se o kořist (ta je čistě utilitární, například z rabování, nebo myš chycená kočkou), ale o upomínku. A to je zásadní, jde tu o způsob myšlení, který je vlastní patrně pouze člověku, ale rozhodně je vlastní pouze člověku v této míře. Člověk si totiž upomínkový předmět neschovává na horší časy (jako by tomu bylo v případě kořisti), ale proto, aby si později připomněl zajímavé zážitky. To může kořist, ve formě trofeje, koneckonců také a v tom je to zajímavé. Člověku stačí jen nápodoba trofeje (ba i něco úplně jiného, pouze s určitým zážitkem svázaného; většinou tyto zážitky s lovem a kořistěním mají pramálo společného), čímž ovšem vzniká nová jednotka. Pan Moris pochopitelně dobře věděl, že to jedinečné na člověku není holá kůže (ostatně našli by se i jiní holí savci), ale mozek, nicméně účelově zdůraznil holou kůži. To mělo dvě výhody. Dokonale to omráčilo určité skupiny rádobyvzdělaných lidí a také to zamířilo do vlastních řad. Ani vědci nejsou uchráněni zlozvyku dělat ukvapené a předčasné závěry. Kůži totiž vidím hned, mozek musím chvíli zkoumat. Takže za druhé, jádro problém je v tom, že cestování nelze brát jako loveckou výpravu. Alespoň většinou ne. I šimpanzi nebo psi hyenovití se chovají jinak, když jdou na lov a když se jen tak přemisťují (za kořistí, za sladšími plody). Ale tyto úvahy mne přivedly k poznání, proč mi nedělá takové potíže cestovat za rostlinami, ačkoli jinak cestování nenávidím (po roce 2000 jsem jen třikrát cestoval za krasovými jeskyněmi). Já totiž necestuji, alebrž pořádám lovecké výpravy! A to je prostě něco jiného. Cílem není se podívat tam a tam, ale nají tu a tu rostlinu (tedy ulovit tu a tu kořist). Takže pokud neuspěji (neulovím příslušnou kořist), může výlet dopadnout jakkoli krásně (nádherné výhledy, počasí, krajina, atd.), a přesto cítím zklamání a tíhu neúspěchu! A to je ten zásadní rozdíl, proto suvenýr nikdy nemůže být chápán jako trofej, kořist. Podotýkám, že i na obyčejném výletě, když se kořist naskytne, tak ji prostě ulovím, to ale není lovecká výprava, ale lovecké pudy. Ty se však netýkají suvenýrů, jak, můj milý deníčku, jistě víš.