Už ztrácím vlastní tvář
když kráčím městem tím
a vím, že mi ji nikdo druhý zpátky nevrátí…
Když skrývám život svůj,
blíž přitáhnu si šat,
je tkaný tenkou tichou nití, která musí lhát
Skrývám svoji tvář
a skrývám úděl svůj.
Čekám, kdo řekne:“Stůj!“
Nevydám ani hles,
pohledem budu lhát,
mou pravdu nikdo nezří. To se prostě nesmí stát.
Jdu městem bledých stěn,
já pouliční lhář
a přede všemi skrývám svoje jméno, svoji tvář.
Ztím jdu dál,
jen dál
tou cestou plnou tajných ran.
A jak se zdá,
ten osud byl mi od kolébky dán,
že navždy bude samota můj pán.
Už ztrácím vlastní tvář
a hledám odpověď.
Nevím, kým jsem býval,… kým mám být,… kým jsem teď?!
Můj žal je jenom můj
a tak si musím tkát
tenkou tichou nití ze samoty šat.
Skrývám svoje jméno
a svůj žal,
své srdce skrývám, co’s mu sílu vzal.