Tleji v hrobě jménem společnost,
samotný bez cizí pomoci,
u nikoho nenrazaím na upřímnost,
všude kolem jen cvoci.
Sklenice vína jak droga narkomana,
posouvá mě výše, vždyť vše je ve jménu pána.
Na posteli přítel v nepřítele se mění,
já nemohu dočkati ranního kuropění.
Nebudu lhát sobě samému,
vždyť to už bych i já sebe zradil,
stýská se mi po jednom městě danému,
Kde je ten čas, ach, kdy ku Praze jsem pádil.
A ať sebe lepší bytost je zde nebližší,
mě zde moje Praha neslyší....
A nikdy nebudu šťasten na místě,
kde osten zrady boda, šlehá sebejistě.
Zasloužím si to snad?
Či je to jen klam,
opakuji se,
zemřít musím sám.
A klaun v duši pořád marodí,
myslíc si, že našel lék,
na místo léku do srdce jen,
bodlákové opolodí.
A ani jsem se nesvlékl a padám mrtvý k zemi...